Vzpomínáte si, jak jste jako malí kontrolovali, jestli pod postelí nesídlí bubák? Nebo se báli zhasnout světlo, než jste usnuli? Mně to teda zůstalo dodnes, přiznávám bez mučení. Je to směšný, vím to, ale co naplat. A víte, co je na tom nejhorší? Ty historky! Ty, co vám vypráví kamarádka, že slyšela divný zvuky na táboře, nebo ta teta, co viděla, jak se sousedovic pes proměnil v jednorožce (dobře, tohle už je možná moc, ale chápete, co myslím).
Co straší v našich hlavách? Proč se nám vrací ti, co už tu nejsou?
A ruku na srdce, kdo z nás nikdy nepřemýšlel, proč vlastně tyhle strašidelný příběhy kolují po světě? Proč v tolika kulturách, tak odlišných, se objevují podobný představy o duchách? A hlavně – proč vůbec „vidíme“ duchy, když ve skutečnosti… no, nejsou? Přísahám, že nejsou!
Kam až sahají kořeny našich strašidelných představ?
Pojďme se společně podívat na to, jak se duchové vnímali ve starověku. Prozkoumáme společný jmenovatele a pokusíme se najít odpověď na to, proč se nám vrací ti, co už tu nejsou. Zaměříme se na psychologický teorie, ale nebojte, špetka filozofie tomu neuškodí, ba naopak.
Ale nejdřív… co vlastně ten duch je?
Definice ducha: Co říká Google a co my?
Zdá se to jako hloupá otázka, ale zkuste se zamyslet. Co si představíte, když se řekne „duch“? Jasně, Google vám řekne, že je to „zjevení zemřelé osoby, o které se věří, že se zjevuje živým, obvykle jako mlhavý obraz.“ Ale je to tak jednoduchý? Není duch spíš duše, návrat ztracené energie?
A co zvířecí duchové?
A co takhle duchové zvířat? Mohou existovat? Zeptal jsem se dvaceti lidí a většina z nich si myslí, že jo. Protože přece i zvíře bylo kdysi živé a možná má i duši. Takže… proč ne?
Takže, pojďme si to shrnout. Podle mě a mých dvaceti respondentů, duch je:
Musí to být obraz mrtvého organismu, který kdysi žil.
Musí to obsahovat duši nebo ducha organismu.
Musí to být mlhavý obraz (nejasný nebo nedefinovaný).
A hlavně, ten organismus musí být schopný myslet sám za sebe. Musí mít mozek a vykonávat složitější kognitivní funkce. Takže, když mi máma říká, že když vidím můru, je to můj zesnulý předek, můžu s klidným svědomím říct, že to duch není. Je to spíš reinkarnace.
Duchové napříč historií: Egypt, Řecko, Čína
Představy o duchách provázejí lidstvo už odpradávna. Starověký Egypťané věřili, že duše po smrti putuje před boha Osirise, který ji zváží. Pokud je lehčí než pírko, čeká ji ráj. Pokud ne, vrací se, aby napravila křivdy. Zkrátka, žádná nuda po smrti.
Ve starověkém Řecku zase existovala spousta posmrtných destinací – Elysium pro hrdiny, Asfodel pro dobrý lidi a Tartarus pro ty špatný. Ale i tak se duchové vraceli, hlavně pokud neměli řádný pohřeb, nebo toužili po pomstě.
A co Čína? Tam zase hraje velkou roli uctívání předků. Věří se, že když se o ně staráte, zajistí vám štěstí. Duchové se objevují ve snech a radí. Ale ti, co zemřeli násilnou smrtí, ti se potulují po nocích a jsou spojení se zlými silami.
Psychologický kořeny strašení
Je fascinující, že tolik kultur, který se nikdy nepotkaly, mají tak podobný představy o duchách. A nebojte, nemyslím si, že to znamená, že duchové doopravdy existují. Spíš se domnívám, že v nás lidech je něco, co nás nutí k tomu, abychom si tyhle představy vytvářeli. Psychologický mechanismy, který stojí za tím, proč si představujeme, že se nám mrtví vrací.
A na ty se zaměříme v dalším článku. Prozkoumáme, co nás nutí vytvářet duchy, kteří se vracejí, aby se pomstili nebo nás trápili. Ponoříme se do tajemných vztahů mezi duchy a lidským smyslem pro spravedlnost. Takže se máte na co těšit!