Už se vám někdy stalo, že jste vstoupili do místnosti, kterou vidíte poprvé, a přesto máte pocit, že už jste tu byli? Ten zvláštní, mrazivý pocit, že tohle už se stalo, někde, jindy, možná ve snu? Tohle je déjà vu – a není to jen tak nějaký pocit.
Déjà vu: Kouzlo vzpomínky, nebo záhada mozku?
Doslova z francouzštiny přeloženo jako „již viděno“. Ale co se za tím ve skutečnosti skrývá? Co tenhle zvláštní jev v našem mozku způsobuje?
Freud a jeho ego
Psycholog Sigmund Freud kdysi přišel s teorií, že déjà vu je způsobeno konflikty našeho „ega“. Ego, to je v podstatě naše já, a když se části našeho podvědomí dostanou do konfliktu s tím, co si uvědomujeme, může se to projevit různě, třeba právě jako déjà vu. Tak to alespoň viděl Freud. Jenže… no, víte jak. Freudovy teorie jsou sice super zajímavé, ale těžko dokazatelné.
Není to spíš taková malá „chybička v Matrixu“?
Představte si, že náš mozek má složku „vzpomínky“. V téhle složce, konkrétně v mediálním temporálním laloku a hippocampu (kousek u mozečku), se vzpomínky filtrují a ukládají. Hippocampus má na starosti i rozdělování vzpomínek na ty krátkodobé (právě používané) a dlouhodobé (ty, které si chceme pamatovat navždy). Takový archivář, který třídí šanony.
Kromě třídění hippocampus pomáhá rozlišovat, jestli je vzpomínka „nová“ nebo „stará“. Říká se tomu „rozlišování vzorců“. Jenže i ten nejlepší archivář se někdy splete, no ne?
Když se mozek sekne
A přesně to se může stát u déjà vu. Když nový podnět (třeba nové místo) má podobné rysy s něčím, co už jsme zažili, rozlišování vzorců může selhat. Hippocampus se pak splaší a zařadí nové místo jako „starou“ vzpomínku. Prásk! A máme tu ten divný pocit: „Tohle už jsem někde viděl!“
Ale pozor, to jsou jen teorie!
Existuje spousta dalších vysvětlení. Některé tvrdí, že se krátkodobé vzpomínky omylem uloží jako dlouhodobé. Jiné… no, každý má svou teorii. A co vy? Kdy jste naposledy zažili déjà vu? A co myslíte, že ho způsobuje?
Zdroje: (zde přidejte zdroje citované v původním článku)