Léčení. Slovo, které nás všechny spojuje. Všichni se potřebujeme uzdravit, ať už z čehokoliv.
Deník introvertky z karantény: Umění jako lék na duši a rodinné pouto
Sama jsem nekonečně hledala léčení všude možně. Měla jsem v životě štěstí, žila jsem si jako v bavlnce. A pak se ten dokonalý svět zhroutil. Zůstaly jen základy postavené na lžích a nereálných ideálech. Člověk by řekl, že už to snad ani hůř jít nemůže. No, znáte to – nikdy neříkej nikdy.
Hledání sama sebe aneb co jsem měla celou dobu před očima
Ukázalo se, že to, co jsem potřebovala k uzdravení, jsem měla celou dobu u sebe. Jen jsem to na čas ztratila. Jak jsem psala minule, umění léčí. A já tomu věřím. Teď jsem v pozici, kdy to můžu naučit i někoho jiného. Můžu někomu s mou filozofií ulehčit život. Třeba jen o kousíček, ale i to se počítá, no ne?
Moje malá sestřenice M. brzy maturuje. Od té doby, co jsem se odstěhovala, jsme si nebyly tak blízké, ale mám šanci podílet se na jejím maturitním dárku. Chci jí napsat dopis o mé nejoblíbenější vzpomínce s ní. Víte, jak se říká – staré dobré časy se vrací.
Když se introverti potkají…
M. a já jsme si hodně podobné. Obě jsme introvertky s ambiciózními staršími sourozenci. Já jsem těžko hledala své místo v rodině a ona taky. Ona našla útěchu ve sportu, kterou jsem já nikdy nenašla, ale ani to nebylo úplně ono. A pak to přišlo…
Anime: Naše společná vášeň
Anime. Fandím anime už od základky. Začala jsem psát, protože jsem psala fanfiction na anime. Jo, zní to možná trochu divně, ale co už.
Nikdo v mé rodině nechápe, co na tom vidím, takže se s nimi nemůžu bavit. Takže když moje sestřenice nastoupila na základku, začala jsem ji seznamovat s některými anime. Třeba s Fullmetal Alchemist.
Po nějaké době jsem začala přemýšlet, jestli ji to vlastně baví. Nechtěla jsem být jako její bratři nebo rodiče. Nechtěla jsem ji nutit dělat to, co se líbí mně, pokud ji to nebaví. Víme jak to chodí, každému sedí něco jiného.
Příště, když jsem šla do jejího pokoje, mé obavy se rozplynuly; nakreslila obrázky svých oblíbených postav ze všech seriálů, které jsme spolu sledovaly, a pověsila je na zeď. Byla jsem tak šťastná, když jsem to viděla. Nechci si připisovat příliš zásluh, ale měla jsem pocit, že jsem jí možná pomohla najít to její. Koneckonců, společné koníčky sbližují.
Teď jsme zase jednou v podobné situaci a mám šanci jí to trochu ulehčit. Napíšu jí dopis a předám jí svou moudrost. Nikdy nesmí udělat to, co jsem udělala já; nikdy nesmí přestat kreslit. Umění ji vyléčí, ať už se v životě setká s čímkoliv. To mi věřte.