Zdá se to jako včera, co začal semestr. A teď? Za tři týdny jsou zkoušky… a já mám napsat dvě desetistránkové práce, jeden obří dramaturgický projekt, jeden zatím neurčený projekt, jednu režijní scénu a připravit se na jedno kabaretní vystoupení. To všechno do té doby. Mám pocit, že se topím.
Deník introvertky v zajetí ponorky: Mezi termíny a touhou tvořit
Jestli jste četly některé z mých starších článků, možná si vzpomenete, že jsem se zmiňovala o svých občasných emocionálních zhrouceních. Pokaždé se to stalo proto, že se stres postupně hromadil a jeden špatný den zažehl plamen. Když mě to přepadne, jsem minimálně dvacet čtyři hodin k ničemu. Budu mít obrovské štěstí, pokud to dopadne jen takhle. Mám pocit, že tentokrát mě to donutí vzít si tři dny volna. Tři dny volna, které si nemůžu dovolit.
Nevím, jaká milost mi dovolila přežít až do tohoto bodu bez zhroucení. Pokud se to ještě stane, bude to v následujících třech nebo čtyřech týdnech a bude to velký a zlý. Držte mi palce, ať to zvládnu.
Pokud se to nestane, budu jásat jako nikdy předtím. Pivo zmizí za jednu noc a všechno mastné jídlo bude sežráno. A potom se budu tři dny prospat. Možná.
Ztracena v překladu, ztracena sama sobě
Nejvíc na tom všem nesnáším, že nemůžu dělat to, co miluju. Zní to jako klišé, vím. Ale je to tak. Nemám čas číst, psát pro radost, kreslit… prostě tvořit. A to je pro mě jako introvertku existenční potřeba. Jsem jako křeček v kole, který běží a běží, ale nikam se nedostane. A navíc se mu nedostává jídla.
Silně mě to zasáhlo, když jsem šla na besedu s autorem Timothy Eganem. Víte, když se snažíte jíst zdravě, ale pak si dáte ten jeden kousek čokolády, a už nemůžete přestat? Přesně takhle na mě působí setkání s kreativními lidmi.
Poté, co nám pověděl všechno o své nejnovější knize, *The Immortal Irishman*, pan Egan odpovídal na otázky, tak jsem se přihlásila a zeptala se ho:
„Říkáte, že se do svých postav zamilováváte. Jak se vyhýbáte tomu, abyste se do nich přestala zamilovávat poté, co s nimi trávíte tolik času?“
„Ne tak milé věci na těchto lidech nebo postavách z nich dělají lidi. Takže ve všech knihách, které, jsem si jistý, nakonec napíšete, se nebojte je udělat lidskými.“
Koupila jsem si výtisk jedné z jeho knih a postavila se do fronty, abych si ji nechala podepsat. Poznal mě okamžitě.
„Položila jste opravdu dobrou otázku!“
„Chcete být spisovatelka?“
„Ano. Píšu druhý návrh své první knihy… Pracuju na ní už pět let.“
„Hej, to je v pořádku. Musíte si dát čas na to, abyste našla svůj hlas.“
Do mého výtisku knihy napsal: „Těším se na vaši knihu. Timothy Egan.“
Díky tomu se chci pustit do dalšího psaní… a prostě na to nemám čas. Ale sakra zkouším to, protože on věří, že to dám.
Když múza spí a štětce leží ladem
Je to na nic i po té umělecké stránce věci. Máma mi k Velikonocům koupila balíček fixů Prismacolor Brush Markers. Nové umělecké potřeby jsou jedna z mála věcí, které mě dokážou nadchnout, a já si s nimi nebudu moct hrát, dokud semestr neskončí. Ach jo. Čeká je osud zapomenutých hraček pod postelí.
Potřebuju víc času. Potřebuju hodně víc času. 48hodinový den, abych udělala všechnu práci, kterou potřebuju udělat, abych si hrála, relaxovala, dobila baterky a dohnala spánek. 48hodinový den by byl pro takové situace perfektní. Vážně zvažuju, že budu až do konce semestru ponocovat. Ne proto, že potřebuju čas na úkoly, ale proto, že potřebuju čas pro sebe. I když to nejdřív stejně budu potřebovat dohnat ty úkoly.
Proč potřebuju tolik času, který pro sebe nemám? Přála bych si, aby všechen můj čas mohl být pro mě a abych nemusela dělat nic, co nechci. Na druhou stranu, předpokládám, že to je něco, co si všichni přejeme, jakmile dosáhneme dospělosti, a jen zřídka se to přání splní.
Škola je tak náročná a bohužel i já.
Zdroje:
Timothy Egan, *The Immortal Irishman*