Někdy se zdá, že ať děláme, co děláme, v hlavě nám neustále hraje ta stará, otravná písnička: „Nikdy nejsi dost dobrá/ý“. Známé, že? A víte co? Možná je čas zjistit, kde se ta melodie vzala. Co když klíč k tomu, abychom konečně žili naplno, se skrývá v našem dětství?
Dětská traumata v dospělosti? Klíč k uzdravení leží uvnitř vás
Ira Israel, odborník na vztahy a autor knihy „Jak přežít své dětství, když už jste dospělí“, se na to dívá zajímavě. Tvrdí, že tenhle vnitřní kritik, ten hlas, co nás neustále sráží, je vlastně ozvěna zraněného dítěte v nás. Toho dítěte, které toužilo po bezpodmínečné lásce a přijetí, ale možná se mu ho nedostalo v míře, jakou potřebovalo.
Odkud se bere ta kritika?
Zamyslete se nad tím. Narodili jsme se s tím, že jsme přesvědčení o vlastní nedostatečnosti? Pochybuju. Všechno to „negativní vnitřní mluvení“ se učíme. Naše mysl se snaží chránit nás před budoucími zraněními, a tak má tendenci vidět věci spíš černě. Ale to neznamená, že s tím nemůžeme nic dělat. Co třeba se na to podívat jinak, s větším pochopením?
Je to o tom uvědomit si, že toužíme být milováni prostě za to, že jsme. Ne za úspěchy, vzhled, nebo majetek. Jenže společnost nás učí, jak si lásku zasloužit podmíněně. A tak v nás zůstává to zraněné dítě, které se dožaduje bezpodmínečného přijetí. Někdy se to projevuje jako pocity křivdy, že něco mělo být jinak. Ale hádáte správně, tohle není cesta ven. Pocity křivdy problémy jenom zhoršují. Jak z toho ven?
Jak se zbavit „profesionálního dítěte“?
Ira Israel v knize mluví o „profesionálních dětech“. Co tím myslí? Jsou to dospělí, kteří neustále obviňují druhé a vyhýbají se odpovědnosti za svůj život. Dospělost ale přináší možnost vědomě se rozhodnout, kým chceme být. Ira tomu říká „soulad“. Být v souladu sám se sebou. A to je, přátelé, síla!
Resentiment – tichý zabiják štěstí
Resentiment, neboli pocit křivdy, je jako facka sobě samému, zatímco čekáte, že se někdo jiný oslepí. Zní to drsně, ale je to pravda. Naše mysl je naprogramovaná tak, aby vytvářela pocity křivdy na ochranu. Jenže tím si jen prodlužujeme utrpení a bráníme se v tom, abychom se s druhými lidmi opravdu spojili.
Jak se zbavit pocitů křivdy? Odpověď je překvapivě jednoduchá
Odpusťte. Jednoznačně. Tečka. Jasně, lehko se to řekne, ale… co když byste to zkusili? Co když byste si uvědomili, že držet se pocitů křivdy vás nikam neposune? Někdy se na nich dokonce staví celá naše identita. A to je, přiznejme si, docela smutné. Nechtěli bychom být víc než jen seznam křivd?
Co si z knihy odnést? Že klíč k uzdravení se skrývá uvnitř nás. A že je na čase přestat hrát roli oběti a začít žít naplno.