Už jste se někdy zamysleli nad tím, jak se nám vlastně věci dostávají do hlavy? Jak se učíme? Jak si pamatujeme? Není to jen tak nějaké ukládání souborů do šuplíku v mozku, je to spíš jako budování složité sítě, kde jeden uzlík závisí na druhém. A v tomhle ohledu je klíčová jedna myšlenka – Hebbovské učení.
Donald Hebb: Jak se neuronové dráhy stávají dálnicemi v mozku
Donald Hebb, kanadský psycholog, přišel s docela jednoduchou, ale zásadní myšlenkou: „Neurons that fire together, wire together.“ Co to znamená? Představte si dva neurony, dva kamarády. Pokud se sejdou a něco společně prožijí (v mozku to znamená, že se oba aktivují), jejich spojení zesílí. Čím častěji se setkávají, tím silnější je jejich přátelství. A tak se učíme. Postupně si v mozku budujeme dálnice pro určité myšlenky a dovednosti.
Synaptická plasticita: Mozek jako modelína
Tenhle proces se nazývá synaptická plasticita. Představte si, že máte v ruce modelínu – mozek. Neustále ji tvarujete, mačkáte, přidáváte a ubíráte. A každý zážitek, každá myšlenka, každá akce zanechává stopu. Posiluje určité spoje (synapse) a oslabuje jiné. Proto se říká, že mozek je plastický – mění se, vyvíjí se a učí se po celý život. Není to žádná betonová stavba, je to spíš živý organismus, který reaguje na všechno, co prožíváme.
Hebbovské učení v praxi: Od jízdy na kole po učení jazyků
Možná si říkáte, fajn, teorie. Ale jak to funguje v reálném životě? Vzpomeňte si na moment, kdy jste se učili jezdit na kole. Ze začátku jste padali, balancování bylo těžké. Ale postupně, s každým pokusem, se spojení v mozku posilovaly. Neurony, které ovládají rovnováhu, pohyb a vnímání, začaly „spolu pálit“ a „propojovat se“. A najednou jste to zvládli. Stejný princip platí i pro učení cizích jazyků, hraní na hudební nástroj, nebo třeba vaření. Čím víc trénujeme, tím silnější jsou neuronové dráhy a tím lépe danou dovednost ovládáme. Takže, pokud se chcete v něčem zlepšit, nezapomeňte na Hebbovo pravidlo: „Neurons that fire together, wire together.“ A pusťte se do toho!