Všimli jste si někdy, že ti lidé, co se nejvíc vcítí do druhých, jsou zároveň tak trochu samotáři? Empatie a introverze, zdánlivě nesourodé vlastnosti, jdou často ruku v ruce. Proč tomu tak je? Zamysleme se nad tím společně.
Empatie a samota: Proč jsou empatičtí lidé často introverti?
Empatičtí lidé mají dar – cítí emoce, bolest, myšlenky a dokonce i záměry druhých. Jsou jako houba, která nasává všechno kolem. Jsou to zkrátka bytosti mimořádně citlivé, s vyvinutou intuicí a schopností pozorování. Možná znáte někoho takového. Možná jste to vy sami.
Proč se empatičtí lidé stahují do ústraní?
Ta přirozená otevřenost a touha pomáhat je ale dělá zranitelnými. Ne každý má dobré úmysly a někdo se pokusí jejich laskavosti zneužít. Extrovertní empaté se s tím obvykle vypořádají snadněji. Rychle odhalí nepoctivé hráče a odpojí se od nich. Ale introvertní empaté? Ti mají tendenci věřit lidem bezvýhradně, těžko říkají „ne“ a snadno se zapletou do cizích problémů.
Daň za soucit
A tady přichází kámen úrazu. Neustálé naslouchání, snaha pomáhat a řešit problémy druhých vede k vyčerpání. Opakované zklamání a bolest způsobí, že se empatičtí lidé začnou stahovat do sebe. Stávají se introverty, aby se chránili před zbytečným utrpením. Před chladem a manipulací, které je tolik bolí.
Osobní zkušenost: Cesta k sobě
Znám to z vlastní zkušenosti. Od puberty jsem empat. V dětství jsem byl spíš introvert, ale v dospělosti jsem se snažil být více extrovertní. Pod vlivem náboženského přesvědčení jsem si myslel, že musím být otevřený a pomáhat všem. Jenže jsem zjistil, že mi to spíš ubližuje. Nakonec jsem si uvědomil, že nemusím pomáhat na úkor svého vlastního duševního klidu. A tak jsem se vědomě rozhodl stát se introvertem. A víte co? Jsem s tím spokojený.