„`html
Už jste někdy měli pocit, že se točíte v kruhu? Že i když dosáhnete toho, co jste si vysnili, stále vám něco chybí? Já občas jo. A právě v takových chvílích se ráda vracím k Erichu Frommovi a jeho knize „Umění milovat“. Není to žádná červená knihovna, to vám teda řeknu. Spíš taková psychoanalytická rovnice života, která ale, překvapivě, dává smysl i nám, co nejsme zrovna Freudovi bratranci.
Proč vlastně milovat neumíme?
Fromm tvrdí, že problém není v objektu lásky, ale v nás samotných. Že láska není jen cit, ale především umění, kterému se musíme naučit. Zní to suše? Možná. Ale když se nad tím zamyslíte, dává to smysl. Vždyť se učíme řídit auto, vařit, nebo třeba programovat. Proč by láska měla být výjimkou? A mimochodem, naučit se milovat není žádná sranda. Pořád se učím.
Strach ze svobody jako brzda
Víte, co mě na Frommovi baví nejvíc? To, jak spojuje lásku se svobodou. Tvrdí totiž, že se bojíme být svobodní. Že nám to paradoxně nahání hrůzu. Radši se schováme do ulity konformity, než abychom riskovali a žili podle vlastních pravidel. A to se pak projevuje i v našich vztazích. Místo abychom milovali, tak manipulujeme, žárlíme a snažíme se toho druhého ovládat. Protože se bojíme, že nás opustí, když budeme sami sebou.
Umění milovat není jen o vztazích
Ale pozor! Fromm nejde jen po povrchu partnerských vztahů. On mluví o lásce jako o celkovém přístupu k životu. O schopnosti soucítit, chápat a přijímat druhé i sebe. O touze rozvíjet se a růst. O tom, že život není jen o tom brát, ale i dávat. A to už je docela hluboká myšlenka, co říkáte?
Být sám sebou – klíč k opravdové lásce
Takže co z toho plyne? Že bychom se měli přestat bát být sami sebou. Že bychom se měli naučit žít naplno a svobodně. A že bychom se měli přestat honit za dokonalostí a začít si všímat krásy v nedokonalosti. Protože právě v tom tkví pravé umění milovat. No, já jdu na tom zapracovat. A co vy?
„`