Když se řekne osobnost, každý si asi představí něco trochu jiného. Někdo hned vidí upovídaného extroverta, jiný zas tichého introverta, který se raději schová za knihou. Ale co když je v tom víc, než jen to, jak se chováme navenek? Co když je naše osobnost tak trochu „daná shůry“? Tedy, ne doslova, ale biologicky? Na tohle se snažil přijít Hans Eysenck, a jak uvidíte, jeho teorie rozhodně nejsou k zahození.
Eysenck a jeho „velká trojka“
Hans Eysenck byl takový bouřlivák v psychologii. Místo toho, aby se spoléhal na „povídání si“ a subjektivní dojmy, jak to tenkrát frčelo, se zaměřil na tvrdá data a statistiku. A co mu z toho vylezlo? Že se osobnost dá popsat pomocí tří hlavních dimenzí. Tedy, že většina z nás se pohybuje někde na ose těchto tří os: extraverze, neuroticismus a psychoticismus. Zní to jako z jiné planety, co?
Extraverze: Milovník davů nebo samotářský vlk?
Extraverze, to je asi nejznámější pojem. Extraverti jsou ti, co se rádi baví, jsou plní energie a potřebují kolem sebe lidi. Introverzi naopak dobíjí klid a samota. Ale Eysenck neřekl, že jeden je lepší než druhý. Prostě tvrdil, že každý má jiný „level“ vzrušení v mozku a podle toho vyhledává jiné aktivity. No, tak to je, když to řekne vědec, že?
Neuroticismus: Nervák nebo kliďas?
Neuroticismus je o tom, jak moc jsme náchylní k úzkosti, smutku a celkově negativním emocím. Lidi s vysokým neuroticismem se snadno rozhodí a mají tendenci vidět věci černě. Ti s nízkým neuroticismem jsou naopak v klidu, vyrovnaní a jen tak je něco nerozhází. Takže, kdo z vás je ten „Zen Master“?
Psychoticismus: Rebelem proti systému nebo slušňák od kosti?
A nakonec tu máme psychoticismus. Tady už jde o trochu „ostřejší“ kalibr. Lidi s vysokým psychoticismem bývají impulzivní, agresivní a mají sklony k porušování pravidel. Nemusí to hned znamenat, že jsou „psychotičtí“ v klinickém smyslu, ale spíš že jsou tak trochu „mimo krabici“. Na druhou stranu, ti s nízkým psychoticismem jsou spolehliví, zodpovědní a hrají podle pravidel. Takže, anděl, nebo ďábel?
Co nám Eysenck vlastně chtěl říct?
Eysenckova teorie je samozřejmě trochu zjednodušující. Osobnost je přece jen složitější, než tři dimenze. Ale jeho přínos spočívá v tom, že ukázal, že biologie hraje v našem chování velkou roli. Že nejsme jen „tabula rasa“, kterou si život a výchova napíšou, jak chtějí. A že je dobré mít to na paměti, když se snažíme pochopit sebe i ostatní. Protože jak se říká, „všechno souvisí se vším“.