Představte si to: Žena umírá. Existuje lék, o kterém si doktoři myslí, že by ji mohl zachránit. Je to forma radia, kterou nedávno objevil lékárník ve stejném městě. Výroba léku je drahá, ale lékárník si účtuje desetinásobek toho, co ho výroba léku stála. Za radium zaplatil 200 dolarů a za malou dávku léku si účtoval 2 000 dolarů. Manžel nemocné ženy, Heinz, obešel všechny, které znal, aby si půjčil peníze, ale sehnal jen asi 1 000 dolarů, což je polovina toho, co to stojí. Řekl lékárníkovi, že jeho žena umírá, a požádal ho, aby to prodal levněji nebo mu to nechal zaplatit později. Ale lékárník řekl: „Ne, já jsem ten lék objevil a hodlám na něm vydělat.“ Takže Heinz zoufal a vloupal se do lékárníkova laboratoře, aby ukradl lék pro svou ženu. Měl se Heinz vloupat do laboratoře, aby ukradl lék pro svou ženu? Proč nebo proč ne?
Heinzovo dilema: Kde končí zákon a začíná láska?
Pokud lék ukradne, zachrání svou ženu. Nicméně by dělal něco nemorálního: bral něco, co mu nepatří. Vyruší se tyhle dvě věci navzájem? To je dilema jak vyšité!
Tohle morální a etické dilema je známé jako Heinzovo dilema. Vymyslel ho Lawrence Kohlberg, aby analyzoval různé psychologické myšlenkové procesy v různých fázích života. Ačkoliv Kohlberg používal tohle dilema hlavně k analýze toho, co by člověk, většinou muž, udělal v takové situaci, psycholožka Carol Gilligan použila to stejné dilema, aby porovnala psychiku mužů a žen. A co objevila? Že ženy se víc zaměřují na propojení s lidmi a na to, jak se vypořádávají s morální etikou, snaží se o ty lidi pečovat. Což je opak mužů, kteří se od těch kolem sebe víc oddělují a mají etiku, která se víc zabývá ideou spravedlnosti a odůvodnění (Huff, 1998).
A co na to lidi kolem nás?
Takže jsem se rozhodla otestovat tuhle tezi tím, že se zeptám pár lidí, co znám, co by udělali. Moje mladší sestry, Lorie (15 let) a Ashley (14 let), obě odpověděly, že ten muž by měl lék ukrást. Lorie řekla, že by to měl udělat, protože „by měl udělat cokoliv, aby ji zachránil, protože tím nikomu neublíží.“ Ashley odpověděla podobně: „Myslím, že by mi nevadilo, kdyby pro ni ukradl lék, když chce žít, protože se ji snaží zachránit a nikomu by tím neublížil, pokud by měl správný recept.“
Zeptala jsem se i rodinného přítele, Brandona (14 let), co by v té situaci udělal on. A on řekl: „Udělal bych to samé, protože to zachrání osobu, kterou miluju. Nezáleželo by mi na tom, jestli bych šel do vězení. V určitých situacích děláš to, co musíš.“ Další odpověď, od Noaha (16 let), byla, že je od něj dobré, že to pro svou ženu udělal. Co se původně zdálo jako otázka genderové psychiky, se zdálo, že pozbylo smyslu.
Morálka versus věk?
Místo toho se tyhle odpovědi shodují s post-konvenčním stádiem Kohlbergových stádií morálního vývoje. V téhle fázi lidé projevují zásadové svědomí, což je kombinace rozvoje konceptu lidských práv a univerzálních lidských etik. Tahle fáze se zaměřuje víc na filozofické a morální prvky lidské povahy oproti ostatním dvěma fázím (pre-konvenční a konvenční), které se zaměřují víc na povrchní důvody pro jednání, včetně poslušnosti vůči společenským zákonům, vlastního zájmu/sobeckosti, přizpůsobení se požadavkům ostatních a konceptu práva a pořádku.
Bylo zajímavé vidět, že to, co každý odpověděl, má méně společného s pohlavím a víc s věkem. Jak člověk stárne, je jasné, že získává víc životních zkušeností, ale vidět to u tak mladé demografické skupiny mě překvapilo. Myslela jsem si, že si tyhle děti vyberou tyhle odpovědi, ale nečekala jsem tak inteligentní a morální zdůvodnění, proč. Protože na morálku se ve středním vzdělávání typicky nezaměřuje, zůstává spíš podtématem, kterého se letmo dotkneme, nediskutujeme o něm. To mi dává naději pro děti vyrůstající v téhle éře a zanechává mě to s tímhle závěrem: ačkoliv se časy mění, morálka a ideje o správném a špatném zůstávají stabilní navzdory pohlaví a novým životním zkušenostem.