Hledala spřízněnou duši. A pak se stalo tohle…
Scéna první – Čekání na lásku
Představte si to: malé, útulné bistro, blikající světýlka, ulice dlážděná kočičími hlavami. A v okně sedí Amélie. Kreslí si panorama města, takové, jaké vidí jen ona. Je to holka, jejíž srdce tančí na rytmy starých šlágrů a romantických románů. A jako každý den, i dnes si potichu brouká svou oblíbenou „Dear No One…“ (tady by se hodil malý hudební vsuvka). Popíjí chai latté s úsměvem, ztracená ve svých myšlenkách a soustředěná na svou kresbu.
Amélie se podívá na svůj obrázek a zhluboka se nadechne. Na tváři se jí objeví nejistý úsměv. „Tak jo, světe, jsem připravená potkat svou spřízněnou duši. Mladá holka, co sní o lásce ve velkoměstě – není to náhodou začátek každé pořádné lovestory?“
Scéna druhá – Šance pro romanci
V galerii, kde Amélie pracuje, se koná speciální akce. A právě tam její práce upoutá pozornost jednoho milovníka umění. Prohlíží si ji s očima plnýma zaujetí, sleduje ty jemné linie a živé barvy, které tak dokonale vystihují duši města. V hlubokých hnědých očích se mu zablýskne jiskřička.
Liam: (zamyslí se) „Je to krásné dílo, velmi osobní.“
Amélie je nervózní, ale zároveň lichocená. „Ano, je.“
Liam: (s údivem) „Aha. Vy jste autorka?“ (Přikývne.) „Ahoj, já jsem Liam.“
Amélie se začervená a potřese mu rukou. „Já jsem Amélie.“
Liam: „Takže, Amélie, co vás inspirovalo k vytvoření tohoto díla?“
Amélie se zamyslí. „Vždycky jsem věřila, že je ve světě kolem nás magie – v tom, jak sluneční světlo proniká skrze listí, nebo jak město ožívá v noci. Chci zachytit ty momenty, ty, které ve vás něco vyvolají.“
Liam: (s úsměvem) „Jste romantička, že?“
Amélie se tiše zasměje. „Přistižená. Vždycky jsem byla beznadějná romantička, čekající na svou spřízněnou duši.“
Liam: „Spřízněné duše, jo? Já jsem na to nikdy moc nevěřil. Myslím, že život je spíš o načasování a volbách než o nějakém předurčeném spojení.“
Amélie je překvapená a trochu skleslá. „Aha, chápu…“
Liam: „Třeba tohle, teď hned.“ (Stydlivě se usměje.) „Bylo by fajn si o umění popovídat víc, třeba u kafe? Zítra?“
Nastane ticho. Zdá se, že ambientní šum v galerii zesílil. Liamovo prohlášení v Amélii vyvolalo pochybnosti, zda je on ten, na koho čekala. Přesto nemůže popřít, že ji k němu něco táhne, že mezi nimi něco je.
Amélie: (s nadějným úsměvem) „Jasně. Přátelské kafe zítra zní skvěle.“
Scéna třetí – Láska nebo fantazie?
Po tom, co si Amélie a Liam skvěle popovídají u kafe, se domluví na další rande. A pak na dalším. A pak na dalším. A už toho začíná být trochu moc, takže si Amélie uvědomí, že to už nemůže brát jako něco přátelského a nezávazného. Váží si chvil, které spolu tráví, ale nemůže se zbavit pochybností, jestli je Liam její spřízněná duše. Až jednoho dne…
Amélie: (natáhne se přes stůl a vezme Liama za ruku) „Poslouchej, Liame… Mám tě fakt ráda –“
Liam: „Já tebe taky. Tyhle poslední týdny s tebou byly úžasné.“
Amélie: „Jo, to byly. Ale musím k tobě být upřímná… Nemůžu se zbavit pocitu, že možná nejsi ten, na koho jsem čekala.“
Liam: (s pochopením se usměje) „Protože nevěřím na spřízněné duše? Amélie, jen proto, že máme rozdílné názory na lásku a romantiku, neznamená to, že nemůžeme být spolu šťastní. Já to vidím tak, že radši žiju v přítomnosti a moc se nezabývám osudem nebo předurčením. Někdy se tak moc soustředíme na hledání něčeho dokonalého nebo na to, aby věci šly přesně tak, jak jsme si vysnili, že přehlížíme štěstí, které máme přímo před nosem.“
Amélie se zamyslí. „Možná máš pravdu, Liame. Ale teď musím být sama. Potřebuju si to promyslet.“ (Vstane a odejde.)
Scéna čtvrtá – Umění jejího srdce
Amélie se zoufale snaží utřídit si myšlenky a pocity, a tak celou noc nespí, převaluje se a přemýšlí, až se nakonec ocitne ve svém ateliéru. Začne tvořit novou sérii obrazů, které odrážejí její vnitřní boj, vizuální vyprávění její cesty k sebepoznání a lásce.
Každý tah štětcem je kousek jejího obnaženého srdce, důkaz konfliktu, kterému čelí. Jak vychází slunce, místnost se naplní živými barvami jejích emocí a její byt se promění v galerii jejího vlastního umění.
Pár dní uplyne a Amélie pokračuje v přenášení svých emocí na plátno, vytváří silné dílo, které zkoumá složitost lásky, osudu a krásu života v přítomnosti. Její umění je zrcadlem jejího vyvíjejícího se pohledu, svědectvím její ochoty přijmout neznámo. Ale než stihne dokončit poslední obraz a odeslat ho do galerie, ví, že ho musí někomu nejprve ukázat.
Amélie vejde do místnosti a drží Liama za ruku. „Tak jo, teď můžeš otevřít oči.“
Liam: (rozhlédne se s úžasem)
Amélie: „Chtěla jsem, abys byl první člověk, který tyhle obrazy uvidí, protože ty jsi je inspiroval, Liame. Ty jsi mě inspiroval. Uvědomila jsem si, že život se ne vždy řídí scénářem a láska může mít nečekané podoby. Možná je na čase, abych se vzdala svých strnulých přesvědčení a přijala přítomnost.“
Liam: (vděčný a dojatý) „Amélie, jsem tak rád, že to slyším. Vím, že nejsem to, co jsi čekala, ale… Myslím, že se do tebe zamilovávám.“
Amélie: „Myslím, že se do tebe taky zamilovávám.“ (Pevně ho obejme.)
A v tu chvíli Amélie pochopila, že spojení, které sdílejí, je mnohem zvláštnější a skutečnější než jakékoli fantazie, které kdysi měla o dokonalé spřízněné duši. Protože je to láska, která má kořeny v přítomnosti, nezatížená tíhou osudu. A je o to krásnější pro své nedokonalosti a o to smysluplnější, protože to nikdy nečekala.
A když se drželi za ruce a dívali se na barevná plátna jejího umění, věděli, že jejich láska je dalším mistrovským dílem, které vzniká – jedinečným, opravdovým a naprosto jejich vlastním.
(Začne hrát „Dear No One“ a postupně zhasne.)