„`html
Už jste se někdy cítili jako věční hasiči? Ne ti s helmou a sirénou, ale ti, co neustále žehlí průšvihy ostatních? Děláte to s nejlepším úmyslem, s touhou pomoct, ale postupně se začnete cítit vyčerpaně a… no, trochu využívaně. Kde je ta tenká hranice mezi laskavou pomocí a nezdravým „zachraňováním“? Někdy se to zdá tak tenoučké jako pavučinka.
Když pomoc přeroste v závislost
Je to jako když se snažíte vypěstovat rostlinu, ale místo zálivky ji utopíte v lásce. Chcete, aby se jí dařilo, ale vlastně jí berete prostor k růstu. Podobně to funguje i v mezilidských vztazích. Když neustále řešíte problémy za druhé, bráníte jim v tom, aby se s nimi poprali sami. A to se jim (i vám) může pěkně vymstít.
Proč vlastně „zachraňujeme“?
Důvodů může být celá řada. Někdy je to pocit viny, že bychom mohli udělat víc. Jindy touha po uznání a pocitu, že jsme nepostradatelní. A někdy je to prostě jen starý, naučený vzorec chování. Ať už je to cokoliv, je dobré se nad tím zamyslet. Protože, ruku na srdce, komu vlastně ta „pomoc“ prospívá?
Jak najít tu správnou míru?
Nejdůležitější je uvědomit si, že nemůžete nést zodpovědnost za životy druhých. Můžete je podpořit, naslouchat jim, nabídnout radu, ale nemůžete za ně žít. Zkuste se zeptat sami sebe: „Opravdu mu/jí tímhle pomáhám, nebo jen oddaluju nevyhnutelné?“.
Ujasněte si svoje hranice
Tohle je klíčové. Říct „ne“ není sobectví, ale projev sebelásky. Nastavte si hranice a nebojte se je hájit. Lidé ve vašem okolí si to sice nemusí hned uvědomit, ale nakonec vám za to budou vděční. A hlavně – vy budete mít víc energie na sebe a na to, co je pro vás důležité. A to za to, ne?
A co když to nedokážu sám/sama?
Není žádná ostuda požádat o pomoc. Terapeut vám může pomoct rozklíčovat vaše pohnutky, naučit vás zdravě komunikovat a nastavit si hranice. A pamatujte, jste důležití. Vaše pohoda a zdraví by měly být na prvním místě. Jinak nemáte co rozdávat.
„`