Víte, život je jako pexeso. Občas najdeme pár, občas tápeme ve tmě. A když se nám zdá, že už už vidíme ten správný obrázek, najednou se karta otočí a my jsme zase na začátku. Stejně tak to může být s terapií. Hledáme pomoc, někoho, kdo nám pomůže ty karty uspořádat. Ale co když ten někdo začne klást otázky, které nám připadají příliš osobní? Co když nás nutí nahlížet do zákoutí, kam se nám nechce?
Jak moc se terapeut může/má ptát na detaily?
Tohle je otázka, která vrtá hlavou mnoha lidem, kteří uvažují o terapii nebo už ji dokonce podstupují. Je to vlastně taková tancovačka na tenkém ledě. Na jedné straně potřebujeme sdílet, aby terapeut vůbec pochopil, co se v nás děje. Na druhé straně máme právo na své soukromí a nemusíme odkrýt úplně všechno. Víte, jak se říká, „méně je někdy více“. Ale platí to i v terapii?
Hranice sdílení: Kde končí pomoc a začíná zvědavost?
Je důležité si uvědomit, že každý terapeut má svůj styl a přístup. Někteří preferují jít do hloubky a ptát se na detaily, zatímco jiní se drží spíše povrchu a nechávají na klientovi, kolik toho chce sdílet. Ale ať už je ten styl jakýkoliv, vždy by mělo jít o snahu pomoci, ne o uspokojování osobní zvědavosti. A víte co? Vždycky máte právo říct „stop“. Je to vaše terapie a vy máte právo určovat, jakým směrem se bude ubírat.
Jak poznat, že terapeut překračuje hranice? Především byste se měli cítit bezpečně a respektovaně. Pokud máte pocit, že se terapeut ptá na něco, co je vám nepříjemné, co s vámi nerezonuje, nebo co nesouvisí s vaším problémem, je na čase se ozvat. Je to jako s kávou – když je moc silná, musíme ji zředit, aby nám chutnala. I terapii si můžeme „zředit“ tím, že nastavíme hranice.
Naslouchejte svému vnitřnímu hlasu
Víte, intuice je mocná zbraň. Pokud máte pocit, že něco není v pořádku, poslouchejte se. Nemusíte hned dělat dramatické závěry, ale zvažte, jestli byste si s terapeutem neměli promluvit o svých pocitech. Otevřená komunikace je základem každého vztahu, a terapie není výjimkou. Nebojte se říct: „Tohle je mi nepříjemné“ nebo „Na tohle se mi nechce odpovídat“. Jste pánem svého příběhu a máte právo si ho chránit.
Terapie je cesta, ne cíl. A na té cestě potkáváme různé lidi, zažíváme různé situace. Důležité je zůstat sami sebou, naslouchat svým potřebám a nebát se říct si o to, co potřebujeme. Protože, jak se říká, „štěstí přeje připraveným“. A být připravený na terapii znamená znát své hranice a umět je komunikovat.