Tak tohle mě fakt zaujalo. Narazila jsem na knížku, spíš na myšlenku, a musím se s vámi o to podělit. Jde o Jamese Bugentala a jeho pohled na psychoterapii. Ale víte co? Ono to přesahuje hranice ordinace. Dotýká se to toho, jak žijeme.
Autenticita – cesta, ne cíl
Bugental říká, že v terapii nejde o to „opravit“ člověka. Jde o to, pomoct mu najít cestu k autenticitě. A to je, přátelé, běh na dlouhou trať. Žádný „tady máš návod a za týden jsi hotov“. Je to o neustálém zkoumání, o odhalování toho, co je pro nás skutečně důležité, a o odvaze podle toho žít. Někdy to bolí, to je jasný. Protože opouštíme staré, známé, byť nefunkční, vzorce chování. Ale ta svoboda pak… k nezaplacení!
Naslouchat sám sobě, i když to zní bláznivě
Víš co mi přijde nejtěžší? Dovolit si slyšet ten malý hlásek uvnitř. Ten, který říká: „Hele, tohle ti nesedí,“ nebo „Tohle je to pravé ořechové!“. Často ho překřičíme rozumem, povinnostmi, strachem z toho, co řeknou ostatní. Ale on tam je. A čím víc ho ignorujeme, tím víc jsme nespokojení. Takže – zkusme se na chvíli zastavit a fakt se zaposlouchat. Možná uslyšíme něco, co změní pravidla hry.
Psychoterapie jako životní inspirace
Je jasný, že ne každý potřebuje terapii. Ale Bugentalův přístup mě inspiruje víc, než by se na první pohled zdálo. Protože mi připomíná, že život není o dokonalosti. Není o tom, abychom se za každou cenu snažili zapadnout do nějaké škatulky. Je o tom, abychom se odvážili být sami sebou. Se všemi chybami a nedokonalostmi. Protože to je to, co nás dělá jedinečnými. A sakra, to stojí za to, ne?