„Jsem v pohodě.“ Jo, jasně. Další z těch frází, co nám tak snadno kloužou z pusy, že? A kolikrát si touhle větou lžeme i sami sobě? Philip Norman kdysi trefně poznamenal, že už i jazyk se nám nějak zkazil. Říkáme „bezpečí“, když myslíme „nejistotu“, a „dospělý“ u filmů, kde jde spíš o infantilní úchylky. Co teprve reklamy? Banky se „starají“ o klienty, energetické společnosti se „starají“ o planetu, a babičky „ručně“ pečou koláče v továrnách. No, nekup to.
„Jsem v pohodě.“ Aneb lež, kterou říkáme i sami sobě.
Jsme prostě tak nějak zvyklí si lhát. Malé lži, velké lži, prostě to k životu patří. Prý každý z nás zalže průměrně čtyřikrát denně. To je za rok skoro patnáct set lží. A než ti bude šedesát, nasbíráš jich skoro devadesát tisíc. Mazec, co?
Ty neškodné… „bílé“ lži
Jsou to ty „bílé lži“, říká se jim taky „sociální mazivo“. Ty malé, obvykle neškodné lžičky, co nám usnadňují mezilidské vztahy. A občas to i myslíme dobře, víš? Nechceme nikoho zbytečně trápit nebo zatěžovat. Asi to znáš. Nechceš, aby si o tebe dělali starosti, nebo se ti prostě nechce vysvětlovat, proč máš zrovna dneska „den blbec“. Všichni to děláme, někdo víc, někdo míň.
Já osobně mám ten hrozný zvyk odpovídat „jsem v pohodě“, i když mi zrovna není do zpěvu. A důvod? Bojím se pustit lidi do té svojí bubliny. Radši nechám ostatní, ať si myslí, že jsem pořád ta vtipná, sarkastická holka, co mluví sprostě jak dlaždič, než aby viděli tu hromadu smutku, kterou se snažím schovat. A v tom je právě ta chyba, jak jsem si uvědomila.
Co je špatného na tom, nebýt v pohodě?
Prostě to občas nejde, no a co? Mám snad nosit masku věčně usměvavého klauna? Ale ono to taky není tak jednoduchý… Teď, když řeknu, že jsem v pohodě (i když nejsem), moje kamarádka se na mě jen podívá a řekne: „Ale nejsi.“ A já se musím usmát, protože ví, na čem jsem. Prokoukla mě a nemá smysl jí dál lhát.
Možná by ses nad tím měla zamyslet. Možná ti lidé kolem tebe taky nevěří, že jsi v pohodě. Protože? Protože to, co říkají tvoje ústa, nemusí nutně říkat i tvoje tělo. Tvá mimika tě prozradí, tón hlasu, gestikulace.
Jennifer Boykin ve svém článku „Jsem v pohodě“ a další lži, ze kterých tě bude brnět jazyk, píše, že taky patřila k těm, co říkali, že jsou v pohodě, i když jim bylo ouvej.
Ego a obranné mechanismy
Tenhle typ reakce je vlastně obranný mechanismus ega, ve Freudově psychoanalytické teorii se mu říká reaktivní formace. Znamená to vyjádřit pudové impulzy opačné skutečnému motivu. Anna Freud to nazývá „věřit v opak“. Proč to lidi dělají? Freud to vysvětluje tak, že se snaží skrýt své pocity, protože ty v nich vyvolávají úzkost. A s tou se snaží vypořádat. I když to není zrovna ten nejzdravější způsob.
Když to děláš, nedovolíš si cítit tu emoci, která ti způsobuje úzkost. A v podstatě ji zlehčuješ. Takže nemáš šanci se jí postavit a překonat ji. Nedáš si šanci.
Zkus to na rovinu
Co takhle být jednou upřímná? Neboj se cítit. Neříkej ostatním (a hlavně sobě), že jsi v pohodě, když máš chuť skočit z nejbližšího útesu. Nebudeš o nic míň, když nebudeš v pohodě. Jen to ukazuje, jak jsi silná, když si to dokážeš přiznat.
Stačí poslouchat. A mít trochu odvahy. Kdo ví, možná se budeš cítit líp než „v pohodě“.