Varování: Následující text obsahuje popisy deprese, které mohou být spouštěčem. Pokud se necítíte psychicky dobře, zvažte, zda s četbou nepočkat, až se budete cítit lépe.
Když bolest nelze popsat slovy: Příběh Owena a naděje v temnotě
Už jste někdy měli pocit, že jste na světě úplně sami, i když jste obklopeni lidmi, které máte rádi? Cítíte beznaděj, nebo vám připadá, že vaše budoucnost je tak ponurá a vy nemáte vůbec kontrolu nad sebou a svými emocemi? Zažíváte ten znepokojivý pocit v hrudi a vroucně doufáte, že se zítra ráno neprobudíte. Cítíte tolik bolesti, že ji nelze slovy vyjádřit. Bolí to strašně a bez ohledu na to, jak moc se snažíte udělat si radost tím, že se zapojíte do své oblíbené aktivity, už nikdy necítíte stejnou radost jako v minulosti.
Přesně tohle se stalo studentovi jménem Owen.
Zlomené srdce a temnota
Owen se právě rozešel se svou drahou polovičkou. Myslel si, že je to ta pravá. Byla to pro něj celý svět. Dokonce si slíbili šťastný život navěky. Myslel si, že je to jeho první a poslední láska. Ale toho dne, kdy se s ním setkala na jeho narozeniny, se všechny barvy světa proměnily ve strašáky černé a bílé.
“Já… už tě nemiluju. Mám pocit, že jsme ztratili to spojení, které jsme kdysi měli. Rozejděme se.”
Owenovi se propadlo srdce. Ucítil malou krabičku s párem zásnubních prstenů v levé kapse džínů a cítil, že se mu zhroutil celý svět. Aniž by měl šanci ukázat prsten, který pro ni vybral, jen sledoval, jak odchází… pryč od něj… pryč od jejich vztahu, který spolu budovali.
Tu noc ležel Owen na posteli.
“Tak moc to bolí. Jsem nemocný?” Kladl si tuto otázku znovu a znovu v hlavě.
Cesta do izolace
Brzy se všechno stane obrovskou dřinou. I vstávání z postele vyžaduje obrovské množství energie. Stává se samotářem. Většinu času tráví v pokoji a nemá energii na to, aby z něj vyšel. Také nemá energii na to, aby se připojil k online výuce.
“Jaký to má smysl?” Tato otázka ho napadá znovu a znovu.
Jeho rodiče se ho snaží přimět, aby opustil pokoj.
“Pojď ven, udělala jsem tvé oblíbené jídlo,” říká jeho matka.
“Owene, pojďme se podívat na tvůj oblíbený fotbalový tým v televizi,” přemlouvá ho jeho otec.
Owen odmítá obě pozvání. Postel je jeho “bezpečné místo”.
Jeho otec vejde do jeho pokoje.
“Owene, teď si nejsi podobný. Řekni mi, co se děje?”
Owen mlčí. Sám neví, co s ním je. Ale jedno ví jistě, ví, že je zlomený.
Světlo na konci tunelu
Jeho otec se mu podívá do očí a řekne: “Možná plně nerozumím tomu, co teď cítíš, ale věřím ti. Jsi syn svého otce a matky. Jsi silný. Jsi statečný. Právě teď možná zažíváš bolest, která bolí tak moc, že ji nedokážeš popsat slovy. Vím, že je to na nic, ale vždycky to můžeš překonat. Je v pořádku cítit bolest. Pojďme si tím projít společně. Až budeš připraven mi říct, co ti leží na srdci, prosím, řekni mi to.”
Otcova slova se zdají být jako teplá deka, která mu dodává útěchu. Možná ještě cítí bolest, ale teď ví, že je v pořádku sedět s emocí, jakmile ji ucítí. Možná se necítí úplně v pořádku, ale ví, že má podporu, kterou potřebuje. Má lidi, kteří mu věří, takže bude pokračovat dál. Slibuje si to.
Zdroje: (překopírujte sem zdroje, které citoval původní článek, pokud nějaké byly – v tomto případě nebyly)