Určitě jste to už zažili. Slyšíte o tom, že se známý rozešel s partnerem, přišel o práci, nebo ho postihla jiná nepříjemnost. A místo soucitu ucítíte… no, takové zvláštní uspokojení. Možná trošku nevhodné, ale rozhodně tam je. Tohle je přesně to, čemu se říká schadenfreude, a stává se to snad úplně každému. Ale proč? A dá se s tím vůbec něco dělat?
Když cizí bolí a potěší: Proč se tajně radujeme z neštěstí druhých?
Možná vás překvapí, že pro tenhle pocit nemáme v češtině úplně přesné slovo. Musíme si vypůjčit německé „schadenfreude“. To ale neznamená, že bychom tenhle jev nezažívali! Právě naopak, schadenfreude je s největší pravděpodobností univerzální a má kořeny hluboko v naší evoluci.
Předpokládá se, že se schadenfreude vyvinula jako konkurenční výhoda pro pravěké lidi. A to nás přivádí ke třem základním typům schadenfreude, které se všechny točí kolem sociální soutěže.
1) Schadenfreude založená na rivalitě
Tenhle typ se spouští v situacích, kdy cítíme rivalitu s konkrétní osobou. „Co je pro jednoho ztráta, je pro druhého zisk,“ tak nějak to vidí naše instinktivní já. I když si samozřejmě přejeme být soucitní, když někdo trpí, pokud z jeho utrpení máme nějaký prospěch, může se objevit právě schadenfreude. Například, kolega v práci se chlubí, jak nikdy nebývá nemocný, a pak ho skolí chřipka. Pro nás to znamená, že se ocitl v pozici zranitelnosti, už není ten „nedotknutelný“.
2) Schadenfreude založená na agresi
Zatímco rivalita se týká soutěže mezi jednotlivci, agrese se týká soutěže mezi skupinami. Jsme součástí různých skupin: rodiny, přátel, pracovních týmů, sportovních klubů. A to znamená, že existují i skupiny, do kterých nepatříme a se kterými „soutěžíme“. Schadenfreude založená na agresi se tak objevuje, když se stane něco špatného členovi konkurenční skupiny a potenciálně to prospěje té naší. Typický příklad? Zranění klíčového hráče soupeřova fotbalového týmu.
3) Schadenfreude založená na spravedlnosti
Tenhle typ je asi nejlépe pochopitelný. Motivuje ho spíše náš rozum než instinkty. Projevuje se, když se stane něco špatného někomu „špatnému“. Cítit uspokojení z takové události je sice schadenfreude, ale spousta lidí si to racionalizuje jako zasloužený trest – například, když vrah dostane trest smrti.
Úplně se jí asi nezbavíme, ale schadenfreude se dá zvládat. Důležité je si ji uvědomit, když se objeví, a zkoumat, proč se tak stalo a proč zrovna tahle situace vyvolala uspokojení místo soucitu. Když pochopíme, jak schadenfreude funguje, můžeme posílit ty aspekty našeho sebevědomí, které pak nebudeme potřebovat „dopovat“ neštěstím druhých.
Schadenfreude není nutně jen špatná. Má důležité sociální a evoluční účely. Proto ji zažívá každý z nás. To ale neznamená, že je to v pořádku. Trocha soucitu s našimi bližními nikdy neuškodí. Co vy na to?