Pamatuju si to jako dneska. Ráno se zdálo být úplně normální, sluníčko svítilo, ptáci zpívali… Jenže pak to začalo. Táta přišel domů s divným výrazem a máma… Máma se na něj jenom smutně podívala. A pak to šlo z kopce. Zprvu jsem nechápala, co se děje, ale brzy jsem to pochopila až moc dobře. Manželství mých rodičů se hroutilo a s ním i můj svět.
Když láska bolí: Jak rozpad manželství ničí život dětem i dospělým
Rozvod. Slovo, které v sobě skrývá tolik bolesti, zklamání a ztracených nadějí. Pro dospělé je to konec jedné životní etapy, pro děti to ale může být doslova zničující. Vyrůstat ve stínu nešťastného manželství rodičů, denně sledovat hádky a napětí, to se vryje hluboko do duše. A nezmizí to jen tak.
Paranoia a pocit neustálého neklidu
Vzpomínám si na tátu. Začal být hrozně podezíravý. Myslel si, že ho máma podvádí, že už ho nemiluje. A tyhle svoje myšlenky začal šířit i mezi nás, děti. „Máma má jinýho,“ šeptal nám. „Už se mnou nechce být.“ Představte si, že vám tohle řekne vlastní otec, když vám je deset. Pětiletá sestra to nechápala vůbec. Začala jsem se na mámu dívat jinak. Opravdu má někoho jiného? Proč? Není s námi šťastná?
Výbušné obviňování a ztráta sebevědomí
Když se paranoidní myšlenky promění v realitu, začne peklo. Hádky, křik, obviňování. Pamatuju si na jednu noc, máma s tátou se hrozně hádali, řvali na sebe, já jsem seběhla dolů a táta na mě zařval, ať jdu do pokoje. Řekla jsem mu, ať na mámu nekřičí. Což samozřejmě neměl rád. Strčil do mě. Máma se ho zastala. Zalezla jsem zpátky nahoru a celou tu scénu sledovala. Tohle mě změnilo. Začala jsem být agresivní, ve škole jsem se prala, křičela jsem na učitele. Všechno, co jsem viděla doma. A moje sebevědomí? To šlo do kytek. Nedokázala jsem se bavit s holkama, bála jsem se, že jim ublížím, tak jsem radši psala dopisy.
Pocit viny a obviňování
Táta nás obviňoval ze všech problémů v manželství. Hlavně mě. Prý jsem mu podobná a on ve mně viděl všechny ty věci, co na sobě nenáviděl. Obviňoval mě z máminy nevěry. Cítila jsem se provinile za něco, co jsem neudělala. Donutil mě cítit se zodpovědně a pak mě za to trestal. Jak z nějakýho blbýho filmu.
Nedůvěra a nejistota
Rozpad manželství našich rodičů v nás zanechal hlubokou nedůvěru. Sestra má i v šestnácti problému věřit klukům. Mně je dvacet dva a ve vztazích se snažím až moc. Dávám do toho všechno, ale stejně to nakonec skončí špatně. Taky mám problém věřit svému partnerovi, občas si myslím, že mě podvádí. Díky rodičům jsme všichni nejistí. Necítím se v bezpečí, dokud nejsem sama. Alespoň mě nikdo nezklame.
Beznaděj
Po tom všem už nevěřím na lásku. Pamatuju si, jak jsem milovala romantické filmy a snila o lásce. Jaký by to bylo být zamilovaná a milovaná. Ale po třech neúspěšných vztazích už mi to přijde jako utopie.
Důsledky nešťastného manželství se vryjí hluboko do duše dětí i dospělých. Po odchodu od táty jsem slyšela mámu plakat do polštáře, protože dala svoje srdce muži, o kterém si myslela, že s ním bude navždy. Vím, že se obviňuje, že se do něj zamilovala a teď ho nenávidí. Ale taky ví, že kdyby se to nestalo, nebyli bychom tu my. Já se cítím provinile, že jsem nezasáhla dřív a neochránila svou rodinu. Nakonec jsem se sice postavila, ale mám pocit, že mě za to ostatní obviňují. A taky obviňuju svýho staršího bratra, že byl celou dobu tak pasivní. Měl nás chránit a neudělal nic. A samozřejmě obviňuju i tátu za všechny ty jeho blbosti a za to, že nám nebyl dobrým příkladem. Pořád jsem úzkostlivá a nejistá. Pořád mám chuť se prát. Skutečnou lásku jsem viděla jen v televizi. Myslím, že jsme všichni náladoví a bojujeme s depresemi. Důsledky sledování rozpadajícího se manželství se hluboce zakoření v dětech i dospělých.
Uzdravení přijde, ale bude to trvat. Hlavní je, aby toxické prostředí přestalo existovat. Každý se musí vědomě rozhodnout, že to pustí. Každý to dělá jinak a znamená to pro každého něco jiného. Pustit to znamená přijmout, že se to stalo a že vás to změnilo. Nejde to vrátit. Nezabývejte se tím, co bylo. Je třeba jít dál a růst. Všem, kteří jste vyrostli v nešťastném manželství rodičů: Pusťte a doplňte. Pusťte trauma a doplňte svou duši uměním. Já hraju a tím vyprávím příběh své rodiny. Všechno, co potřebujete k lepšímu životu, je ve vás. Jen musíte jít hluboko a využít to.