Vzpomínám si na to jako by to bylo včera. Třináct let a diagnóza panické poruchy. Ze dne na den se mi život obrátil vzhůru nohama. Z jedné strany úleva – konečně jsem věděla, co se se mnou děje, a mohla jsem s tím začít něco dělat. Z druhé strany to ale všechno zhmotnilo a zasáhlo mě to silněji, než jsem čekala. Hanba. To byl první pocit po diagnóze. Zlost na sebe, že jsem se „dopustila“ toho, aby mi bylo takhle zle. Začala jsem se nenávidět. Každý panický záchvat byl doprovázený hodinami sebetrýznění. Opakovala jsem si, že nejsem dost dobrá, že zklamávám všechny kolem a že si nezasloužím život, který žiju.
Když se to všechno sype…
A tak se to vršilo a vršilo. Panické ataky čím dál častější, a tím pádem i sebedestrukce silnější. V té době jsem začala ztrácet i přátele. Bylo pro mě čím dál těžší udržovat s někým kontakt, když jsem se cítila tak bezcenná. Přestala jsem vycházet z domu. Na osm měsíců jsem se emocionálně i fyzicky zavřela do sebe pod záminkou přípravy na maturitu. Kecy.
Ztracená v šatníku
Nic mi nedělalo radost, neměla jsem energii na nic. Často jsem se zamykala v šatníku a hodiny jen tak zírala do zdi. Týdny utíkaly a bylo to horší a horší. Zhoršilo se to, když jsem odmaturovala, protože jsem už neměla výmluvu, proč jsem tak stažená. Začala jsem být zlá na rodinu, aby mě nechali na pokoji. Stále jsem si neuvědomovala, že mám depresi. Myslela jsem si, že se jen špatně vyrovnávám se stresem ze zkoušek nebo s odchodem ze střední školy. Až pokus o sebevraždu během dovolené mě přiměl k tomu, abych se zamyslela nad svými pocity a začala hledat pomoc. Měla jsem nahnáno.
Zpátky na nohy… A zase dolů
Pokus o sebevraždu samozřejmě nevyšel, což mě ještě víc rozzuřilo. Cítila jsem se neschopná ve všem, dokonce i v tom, abych ukončila svůj život. Tento stav mysli pokračoval až do nástupu na vysokou školu, kde jsem se musela snažit předstírat, že jsem v pořádku. Pak jsem se sesypala a poprvé po osmi měsících jsem brečela. Byla to obrovská úleva: konečně jsem mohla vyjádřit emoce a přiznat, že něco není v pořádku. Tehdy jsem poprvé šla na terapii a dozvěděla jsem se, že mám depresi.
Naštěstí už mi nikdy nebylo tak zle jako tehdy. Ale občas, když mám silný panický záchvat nebo se mi nedaří, se mi vrací negativní myšlenky. A uvíznu v depresivní smyčce. Pro mě to znamená pocit bezcennosti nebo nedostatečnosti. Často sedím v tichosti a hodiny zírám do prázdna, aniž bych si uvědomovala, kolik času uplynulo. Je pro mě těžké jíst a mám velmi málo energie na to, abych se stýkala s lidmi. Protože jsem nemohla spát, strávila jsem jednou celou noc jen zíráním do stropu. Uvědomila jsem si, že jsem nespala, až když mi ráno zazvonil budík.
Nenávidím se, když se takhle cítím. Proto se z toho snažím co nejdřív dostat.
Moje záchranné lano
Moje deprese se spouští, když se cítím mizerně. Abych si udržela dobrou náladu a zůstala pozitivní, dělám každé ráno něco, čemu říkám „práce s zrcadlem“. Znamená to, že se postavím před zrcadlo, podívám se do očí a opakuju si pozitivní afirmace. To byla jedna z prvních fází mé terapie. Můj terapeut mi vysvětlil, že si musím vybudovat silný základ lásky k sobě samé, abych se mohla posunout dál s věcmi jako expoziční terapie. Mluvila mi z duše.
Taky se snažím psát si své pocity. Mám deník, kam si píšu, co spouští mé panické ataky a jak jsem se při nich cítila. Pomáhá mi to dostat myšlenky z hlavy a uklidnit se. Opravdu mi to pomohlo s úzkostí, tak jsem s tím začala i když jsem se cítila v depresi. Pokud jsem se cítila mizerně nebo jsem měla sebevražedné myšlenky, sepsala jsem si všechny věci, které na sobě mám ráda. Všechny věci, které by mi chyběly, kdybych nebyla naživu. Věci, kterých bych litovala, že jsem je nezažila. Poté jsem si zopakovala nějaké pozitivní afirmace.
Někdy to nezabírá. Někdy moje mysl opravdu chce jen čtyři hodiny zírat do zdi. A pokud se to stane, tak se to stane. Důležité je pro mě pamatovat si, abych se za ty špatné dny nebičovala. Budou se dít, když nechám úzkost nebo depresi chvíli vládnout mé mysli. Ale pokud se dokážu chopit otěží a v určitém okamžiku se vrátit do rovnováhy, pak jsem spokojená. Budou to pády. To je velká část procesu uzdravování. Ale záleží na tom, jak se s nimi vyrovnáte. Představte si sami sebe jako kopec. Pokud jdete dolů, musíte se vrátit nahoru. A pokud jdete nahoru, musíte se vrátit dolů.
Dejte mi vědět, jak se vy vyrovnáváte s depresivními propady. Napište mi do komentářů!