Tak jo, pojďme si povědět něco o Kim Schneiderman a o tom, jak se hledá sám sebe v tomhle bláznivým světě. Všichni se snažíme najít to svý, to pravý, ale jak to udělat, když je kolem tolik hluku?
Kim Schneiderman o já: Hledání autenticity v hlučném světě
Kim Schneiderman, psycholožka a terapeutka, má na to pár zajímavejch pohledů. A začalo to vlastně už na vejšce, když studovala angličtinu a fascinovaly ji postavy v knížkách a to, jak se vyvíjejí. Ale opravdovej zlom přišel, až když sama po škole tápala a hledala se. To známe asi všichni, co?
Od krize k pochopení
„Mezi stresem v práci, rodině a sociálních vztazích a duchovním probuzením způsobeným vystavením různým životním stylům a myšlenkám jsem se stále více zabývala smyslem života a svou vlastní jedinečnou cestou,“ vzpomíná Kim. Přišla chvíle, kdy potřebovala uspořádat myšlenky a zvládnout emoce. A tak se dala na terapii, aby v tom hluku slyšela svůj vlastní hlas. A víte co? Zabralo to!
Psychologie jako cesta k sobě
Kim se začala zajímat o holistický přístup, kterej propojuje mysl, tělo a ducha. Líbí se jí, jak Carl Jung vidí kolektivní nevědomí, Joseph Campbell hovoří o hrdinské cestě a Viktor Frankl o hledání smyslu života. Vlastně se vidí tak trochu jako „psychospirituální porodní asistentka“ – pomáhá lidem najít a narodit se svýmu autentickýmu já. To zní docela poeticky, ne?
Poslouchej svoje tělo, to ví
V poslední době se Kim zaměřuje i na terapie, který víc pracujou s tělem. Protože, jak říká, emoce a myšlenky se nedají vyřešit jako rovnice. Tělo má vlastní moudrost a když se člověk uvolní a poslouchá, může se dozvědět spoustu věcí. Znáte ten pocit, když vám něco „sedí“ nebo „nesedí“? Přesně o tom to je.
Co je to „já“ a jak ho neztratit?
Filozofové o tom přemejšlej už odpradávna. Aristoteles říká, že je to podstata bytosti, která se projevuje v tom, jak funguje ve světě. Východní tradice zase vidí „já“ jako ego, který je třeba překonat. A Freud? Ten to rozdělil na id, ego a superego. Ale Kim se nejvíc líbí pojetí Internal Family Systems (IFS), kde je „já“ dirigent orchestru různejch „částí“ osobnosti – třeba snaživý část, starostlivá část, zraněná část. A to dává smysl, ne?
Když chybí zrcadlo
Problém nastává, když v dětství chybí dostatek „zrcadlení“ od rodičů. Děti potřebujou vidět, že jsou v pořádku, že jsou milovaný, že se jim dá věřit. Když rodiče nejsou dostatečně přítomní, dítě si vyvíjí „ochranný části“, který mu pomáhají získat lásku a pozornost. A to pak vede k tomu, že se od svýho pravýho „já“ vzdaluje.
Jak poznáme, že jsme sami sebou? Když jednáme s zvědavostí, klidem, kreativitou, odvahou nebo soucitně – ne ze strachu, hněvu, pýchy, hanby nebo viny.
Jak se vyrovnat se sociálními sítěmi?
V dnešní době plný sociálních sítí je to ještě těžší. Kim vzpomíná na cvičení z práce, kde měla se zavázanýma očima přejít místnost plnou „nášlapných min“ (ubrousků) a poslouchat jen jeden hlas, kterej jí radil. Ostatní lidi kolem křičeli různý pokyny a snažili se jí zmást. Docela výstižná metafora pro dnešní život, co říkáte?
Naštěstí existujou způsoby, jak se naladit na sebe – meditace, kreativita, příroda, intimní vztahy a psychoterapie. Není divu, že s rostoucím počtem digitálních rozptýlení roste i počet jógových a meditačních studií. Je to taková přirozená reakce na přestimulování.
Kreativita jako klíč k autenticitě
Kreativní činnosti nám pomáhají propojit se s naším pravým „já“. „Báseň, kterou napíšeme, obrázek, který namalujeme, hudba, kterou zahrajeme, fotografie, kterou pořídíme, tanec, který vyjádříme, se stává zrcadlem našeho vnitřního světa,“ vysvětluje Kim. Ale zároveň to může být dost děsivý – člověk se bojí, co se v tý hloubce skrývá.
Proto je potřeba odvaha. Kreativita je o dialogu mezi různými částmi osobnosti a o hledání řešení konfliktů a napětí. Je to taková „korekční čočka“, která nám umožňuje vidět to, co je normálně skrytý – včetně naší božský podstaty.
Jak se zbavit negativních vjemů?
Průmysl seberozvoje na tom postavil impérium. Podle IFS jsou vnitřní kritici jen „části“, který se nás snaží chránit, ale dělají to špatně. Třeba se bojí, že budeme odmítnutý, a tak se snaží, abychom byli perfektní. Když to pochopíme, můžeme s nima vést dialog a ukázat jim, že jsme milovaný i takový, jací jsme.
Další technika je vnímat život jako příběh, kterej se vyvíjí. Kim ve své knize „Step Out of Your Story“ píše, že každej život je dynamickej, jedinečnej, smysluplnej a potenciálně hrdinskej příběh, kterej si můžeme interpretovat, jak chceme. Záleží jen na nás, jestli se vidíme jako hrdinové, nebo jako oběti osudu. Místo abychom se zaměřovali na to, co je s námi špatně, měli bychom hledat příležitosti k učení a růstu.
Co nás formuje a můžeme být vůbec sami sebou?
Jednoduchá odpověď: všechno a všichni. Jako děti nás nejvíc ovlivňujou pečovatelé, ale pak do toho vstupujou i rodiče, sourozenci, vrstevníci, učitelé a celá kultura. Ale nakonec jsme to my, kdo si z těch surovin vytvoříme vlastní recept na „já“. Je to celoživotní proces, kdy se neustále učíme a upřesňujeme, kdo jsme.