Už jste se někdy nachytali, že horlivě obhajujete něco, co jste si předtím mysleli, že je úplná hloupost? Nebo jste si koupili drahou kabelku, a pak jste se snažili přesvědčit sami sebe, že to byla skvělá investice, i když víte, že jste si ji mohli odpustit? Vítejte v klubu! Tohle se děje snad každému z nás a má to jméno: kognitivní disonance.
Co to vlastně je ta kognitivní disonance?
Představte si to jako takový vnitřní konflikt. V mozku vám najednou tikají dvě protichůdné myšlenky, přesvědčení nebo chování. A mozek, ten lenoch, se s tím nechce smířit. Je to pro něj nepříjemné, cítí se jako když máte botu plnou kamínků. Takže se snaží tenhle vnitřní rozpor nějak vyřešit, za každou cenu.
Jak se s tím mozek pere?
No, má na to hned několik fíglů. Jeden z nejčastějších je racionalizace. To znamená, že si prostě vymyslíme nějaké zdůvodnění, proč je to, co děláme, správně. I když to třeba vůbec nedává smysl. Klasika je třeba kuřák, který si tvrdí, že kouření ho uklidňuje, i když ví, že mu ničí zdraví. Nebo si změníme postoj. Původně jsme si mysleli, že je něco špatně, ale když už jsme se k tomu zavázali, najednou se nám to zdá vlastně docela fajn. Třeba když se přihlásíme na kurz, který nás nakonec nebaví, ale budeme si tvrdit, že nás to vlastně obohacuje, abychom se necítili jako hlupáci, co vyhodili peníze oknem.
Proč to vlastně děláme?
Hlavně proto, abychom si udrželi pozitivní obraz sami o sobě. Nikdo z nás nechce být považován za hlupáka, který dělá špatná rozhodnutí. Takže si raději ohneme realitu, než abychom si to přiznali. Navíc, jak už jsme si řekli, mozek prostě nesnáší ten vnitřní konflikt. Je to pro něj energeticky náročné a nepříjemné. Takže raději půjde cestou menšího odporu a vymyslí si nějakou berličku, aby se cítil líp.
Ale ruku na srdce, občas je lepší se na to podívat z nadhledu a přiznat si, že jsme se prostě spletli. Nic se neděje, stane se. A příště už budeme chytřejší, no ne?