Vzpomínáte si na kamaráda ze studií? Chodili jste do stejného debatního kroužku a časem se z vás stali blízcí přátelé. Svěřovali jste se mu se svými trably a on vás vždycky vyslechl. Jednou vám řekl, že chodí na terapie, aby se vyrovnal s traumatem z dětství. Diagnostikovali mu komplexní posttraumatickou stresovou poruchu, nebo zkráceně C-PTSD.
Křehká hranice: C-PTSD a BPD – kde se protínají a v čem se liší?
Slyšeli jste už někdy o C-PTSD? A víte, že se často překrývá s hraniční poruchou osobnosti (BPD)? Tyhle dvě diagnózy můžou u jednoho člověka i koexistovat. Ale pozor, mají i svoje specifika a rozdíly, na které se dá zaměřit.
Co si pod tím představit?
C-PTSD je taková „sestřička“ klasické PTSD. Zatímco PTSD se opírá hlavně o strach, C-PTSD se často říká „porucha založená na studu“. Vzniká po opakovaných, extrémně ohrožujících nebo hrozivých situacích, ze kterých se nedalo utéct. Představte si třeba týrání, otroctví, genocidu, dlouhodobé domácí násilí, sexuální zneužívání v dětství nebo obchodování s lidmi.
Mezi hlavní projevy C-PTSD patří:
A. Velké problémy s regulací emocí, prostě se člověk cítí jako na horské dráze.
B. Úplné zapomínání traumatických událostí, jako by se to nikdy nestalo.
C. Zkreslené vnímání sebe sama (pocit hanby, viny a odlišnosti), má člověk pocit, že je vadný.
D. Pokřivené vnímání pachatelů (zvlášť když je těžké smířit se s fakty, například když nás zneužíval milovaný rodič), tohle je vážně zapeklitá situace.
E. Potíže ve vztazích s druhými a problémy s důvěrou, prostě se těžko pouští někoho k tělu.
F. Ztráta smyslu života a beznaděj, člověk nemá pocit, že se věci můžou zlepšit, je těžké najít motivaci.
A co ta hraniční porucha?
BPD, neboli hraniční porucha osobnosti, je celoživotní záležitost, která ovlivňuje vztahy, náladu a chování. Lidé s BPD mají problém s udržením stability ve vztazích, střídají idealizaci s devalvací. Mají nestabilní identitu, sebeobraz a jsou impulzivní. Pro diagnózu BPD musí být splněno alespoň 5 z následujících 9 kritérií:
D. Impulzivní, sebedestruktivní chování, člověk si prostě nedá pokoj.
E. Opakované sebevražedné pokusy, gesta, hrozby nebo sebepoškozování, tohle je hodně vážný signál.
F. Extrémní výkyvy nálad, jednou nahoře, jednou dole.
G. Chronický pocit prázdnoty, jako by uvnitř něco chybělo.
H. Nepřiměřený a výbušný hněv, horká hlava.
I. Pocity podezíravosti nebo ztráty kontaktu s realitou (závažné disociační příznaky), člověk má pocit, že žije ve filmu.
Když se na ta kritéria podíváte, vidíte, že se ty dvě poruchy dost překrývají. Spousta lidí by splňovala kritéria pro obě diagnózy.
Kde jsou ty hlavní rozdíly?
1. Pro diagnózu BPD není nutná historie traumatických událostí, zatímco pro C-PTSD ano, trauma je základ.
2. Léčba C-PTSD se zaměřuje na zpracování traumatu, zatímco léčba BPD se soustředí na regulaci chování a emocí, každý potřebuje jiný přístup.
3. I když obě diagnózy zahrnují problémy s regulací emocí, projevují se různě. U C-PTSD se to projevuje citlivostí, reaktivním hněvem a špatnými zvládacími mechanismy (alkohol, závislosti). Lidé s BPD můžou taky sáhnout po těchto věcech, ale spíš než člověk s C-PTSD budou mít sebevražedné myšlenky a sklony k sebepoškozování, když nezvládají emoce, tady je ta hranice.
4. U C-PTSD se projevují i poruchy nálady (negativní nálada, negativní myšlenky o sobě, negativní pohled na vztahy, zkreslené vnímání druhých), člověk vidí všechno černě.
5. Lidé s BPD se téměř vždy bojí opuštění, což u C-PTSD není podmínkou. U C-PTSD jde spíš o strach ze vztahů obecně, vztah nepředstavuje bezpečné místo, člověk se necítí v bezpečí.
6. Pacienti s C-PTSD se vnímají velmi negativně jako „poškození, zahanbení“ a někdy se dokonce obviňují za to, co se jim stalo, nebo věří, že si zaslouží zneužívání, tohle je hrozně smutné. Naopak lidé s BPD si často myslí: „Jsem ve vztahu hrozný/á,“ tady je to zaměřené spíš na vztah.