Říká se, že za úspěch nebo neúspěch ve vztazích si můžeme sami. Že pokud nám to neklape, je to prostě tím, jací jsme. Ale co když na tom, jak se nám v lásce daří, máme vliv mnohem menší, než si myslíme? Co když je to všechno tak trochu zakódované v našem dětství?
Láska v genech? Jak dětství formuje naše vztahy
Není pochyb o tom, že to, co prožijeme jako děti, nás ovlivňuje. Učíme se z vlastních zkušeností, to je jasné. Psychologové dokonce věří, že vazba, kterou si vytvoříme k rodičům (nebo k osobám, které se o nás starají), může mít zásadní vliv na to, jak budeme navazovat vztahy v dospělosti. Říká se tomu teorie attachmentu – a vysvětluje, jak moc jsou naše rané a pozdější vztahy propojené.
Teorie attachmentu rozlišuje tři hlavní typy vazeb: bezpečnou, úzkostně-odmítavou a úzkostně-ambivalentní.
Dítě s bezpečnou vazbou prožívá stres, když je od rodiče odloučené, ale snadno se uklidní, když se rodič vrátí. Je to nejčastější a také nejzdravější typ vazby. Ukazuje, že si dítě vytvořilo s rodiči normální vztah, což znamená, že by mělo být schopné navazovat dobré vztahy i v dospělosti, jak zjistili Hazen a Shaver (1980).
Ve své studii zjistili, že lidé, kteří měli v dětství bezpečnou vazbu, mívají v dospělosti vyšší sebevědomí a pozitivnější pohled na své partnery. Prostě pohoda, klídek, tabáček.
Úzkostně-ambivalentní nebo úzkostně-odmítavý styl attachmentu
Ti, kteří měli v dětství úzkostně-ambivalentní nebo úzkostně-odmítavou vazbu, už tolik štěstí neměli. Výzkum ukázal, že tito lidé trpí nízkým sebevědomím a nedůvěrou a často potlačují své pocity. Také u nich byla vyšší míra rozpadů vztahů než u těch s bezpečným typem vazby. Tahle studie tak ukazuje, jak velký vliv mohou mít rodiče na naše vztahy v pozdějším životě. No potěš!
Jenže, háček je v tom, že výsledky téhle studie nemusí být úplně spolehlivé. Hazen a Shaver totiž inzerovali experiment jako „Love Quiz“, takže na něj mohl odpovídat jen určitý typ lidí. To znamená, že výsledky se nedají zobecnit, protože účastníci mohli mít podobné osobnostní rysy. Kvůli velmi osobním otázkám mohli účastníci lhát, aby udělali lepší dojem (tomu se říká bias sociální desirability a je to častá chyba v dotaznících).
John Bowlby, „otec“ teorie attachmentu, tvrdil, že ti, kteří si nejsou schopni vytvořit vazbu (například kvůli adopci nebo zanedbávání), se stávají „bezcitnými psychopaty“. Opíral to o svůj experiment „44 juvenilních zlodějů“ (1944), ale tato studie byla plná chyb a postrádá časovou platnost, takže se nedá aplikovat na dnešní dobu. Předpoklad, že nevytvoření vazby vede k psychopatii, je nejen urážlivý, ale i nepravdivý. Mnoho dětí, které si nevytvořily vazbu, vede úspěšný život a má úspěšné vztahy, jako například slavná česká dvojčata. Pamatujete?
Takže se dá teorie attachmentu vůbec použít, když je založená na tak nespolehlivých a zastaralých myšlenkách?