Kdo jiný by měl rozplétat spletité dimenze lásky než kardiolog? Emoce, která se odjakživa zobrazuje, jak vyvěrá ze srdce.
Lékař na srdci, srdce na dlani: Zapomenuté umění lásky podle kardiologa
Komplexní pohled na lásku nám nabízí Dr. Armin A. Zadeh, kardiolog a profesor na Univerzitě Johnse Hopkinse, ve své knize „Zapomenuté umění lásky: Co láska znamená a proč na ní záleží“. Následující rozhovor odhaluje zajímavé myšlenky z knihy, které vám snad přijdou k chuti.
Proč kardiolog píše knihu o umění lásky?
Proč by o lásce neměl psát každý? Většina z nás se shodne na tom, že je to hybná síla života a klíč k našemu štěstí a pohodě. Paradoxní je, že kolem lásky panuje spousta nejasností, a to mě vždy fascinovalo.
V mé práci kardiologa jde péče a láska ruku v ruce. Sestry a lékaři léčí skrze upřímný zájem o pacienty. Láska, i ta neromantická, hraje důležitou roli ve zdravotnictví, stejně jako v jakékoliv jiné formě péče. Medicína není jen věda, je to i umění. Abychom pochopili něčí bolest, nestačí znát biologii, chemii, fyziku, fyziologii a psychologii, ale i filozofii a spiritualitu.
Podobně je třeba nahlížet na lásku z mnoha úhlů pohledu. Tato kniha se nesnaží redukovat lásku na psychologii, náboženství nebo neuroanatomii, ale zkoumá, proč je láska pro náš život tak důležitá.
Je kardiolog vhodný člověk pro zkoumání lásky?
Do jisté míry ano. Srdce není jen orgán nezbytný k životu, ale spojuje se s emocemi, integritou, a někteří tvrdí, že i s duší. Onemocnění srdce ovlivňuje nejen fyzické tělo, ale i veškeré aspekty našeho bytí. Na druhou stranu víme, že silný smutek nebo stres, například po ztrátě blízké osoby, může vést k selhání srdce. Propojení těla a mysli je u srdečních onemocnění velmi silné.
Proč považujete lásku za umění?
Láska není jen pocit. Vyžaduje dovednosti a oddanost – stejně jako umění. Erich Fromm ve své knize „Umění milovat“ poukazuje na častou chybu – zaměňování intenzivních pocitů na začátku vztahu (zamilovanosti) se skutečnou láskou. Tato záměna má zásadní dopad na naše chápání lásky i na naše vztahy.
Říkáte, že se při zamilovanosti vlastně nemilujeme?
Naše terminologie je matoucí. Moderní věda umožňuje odlišit fázi „zamilovanosti“ od dlouhodobého „bytí v lásce“ díky sledování aktivity v krvi a mozku. Fáze „zamilovanosti“ vždy končí. Pokud ji ztotožňujeme se skutečnou láskou, musíme dojít k závěru, že láska je pomíjivá. Ale víme, že tomu tak není.
Během fáze „zamilovanosti“ jsme spíše pasivní, neseni vlnou hormonů. Dlouhodobá láska naopak vyžaduje aktivní zapojení. Proto často selhává. Fáze „zamilovanosti“ může (ale nemusí) být součástí romantického vztahu. Rozlišování mezi „zamilovaností“ a trvalou láskou je klíčové pro pochopení dynamiky ve vztahu.
Jaké jsou důsledky chápání lásky jako umění?
Především to, že se můžeme učit teorii a praxi lásky – můžeme mít lásku ve svém životě, pokud o ni opravdu stojíme. Je to krásná a posilující myšlenka. Zároveň to znamená, že láska není jen pocit, který nás přepadne a zůstane „když má“. Láska vyžaduje naši neustálou pozornost, aby s námi zůstala.
Láska jako získaná dovednost?
Stejně jako u všeho ostatního, i u lásky existuje složka, se kterou se rodíme, a složka, kterou získáváme. Výzkumy ukazují, že získaná složka je mnohem větší než genetická. Učíme se milovat od rodičů a ze svého okolí. Výchova je klíčová, protože formuje nejen naše pojetí lásky, ale i pojetí sebe sama, což má obrovský vliv na naši schopnost milovat.
Znamená to, že osobní rozvoj je pro lásku zásadní?
Ano, znamená. Je obtížné udržet si pozornost a vděčnost za lásku, pokud nás neustále rozptylují naše vlastní touhy a potřeby. Pokud se náš život točí kolem snahy vylepšit náš obraz, nezbude nám čas věnovat se druhým. Láska vyžaduje sebezapření. Protože s tím má mnoho lidí potíže, jsou vztahy často obtížné.
Proč je pro nás těžké milovat některé lidi a snadné milovat jiné?
Záleží na tom, zda si dovolíme vidět v druhých krásu, nebo se necháme rozptylovat jejich (nevyhnutelnými) nedostatky. Jsem kardiolog, ale láska je víc o mysli než o srdci. To, jak se na lidi díváme, zda k nim cítíme lásku, závisí na našem postoji k nim. Pokud se chováme jako Ježíš, můžeme milovat a vidět dobro v každém. Většina z nás má ale spíše tendenci vidět v druhých nedokonalosti, což nám brání šířit lásku. A bohužel si tím sami způsobujeme utrpení.
Je láska klíčem ke štěstí?
Štěstí pramení z toho, že naše mysl spouští uvolňování hormonů štěstí v reakci na informace o našem životě, které odpovídají našim očekáváním. Vědomí a ocenění života, stejně jako vděčnost, jsou důležité aspekty štěstí. Dva lidé mohou mít naprosto totožné podmínky – stejné bydlení, stejnou práci, stejnou rodinnou situaci – a přesto může být jeden s životem naprosto nespokojený, protože se mu nesplnily kariérní a ekonomické ambice, a druhý nemůže být šťastnější, protože si váží toho, že má rodinu, přátele, dům a práci. Zaměření na lásku skutečně vede ke štěstí.
Říkáte, že lásku lze považovat za náboženství – vysvětlete to.
Pojem lásky v mé knize je v souladu s principy hlavních náboženství – neustálé zaměření a snaha o blaho druhých. Láska uznává hodnotu veškerého života – bez výjimky. Učí pokoře a úctě ke všem bytostem. A co je důležité, činí tak bez omezení institucí, které, jak nás historie učí, vedou ke korupci původních myšlenek kvůli touze jednotlivců po moci a chamtivosti. I když láska nedokáže vysvětlit smysl života, může poskytnout návod k smysluplnému životu. S nebo bez struktury náboženství, láska nabízí odpovědi na šťastný a naplněný život.
Navrhujete, aby se láska učila ve škole. Povězte nám o tom více.
Vzhledem k tomu, že láska je pravděpodobně nejdůležitějším aspektem v našich životech, neměli bychom klást větší důraz na to, aby naše děti věděly vše, co jim pomůže mít a udržet lásku ve svém životě? Mám děti ve škole a stejně jako mnoho rodičů žasnu nad tím, kolik práce a stresu tyto děti musí snášet, aby byly v dnešním světě konkurenceschopné. Mnohé z toho, co se učí, ale bude mít pro jejich budoucí život malý význam.
Ve své knize uvádím alarmující statistiky o rostoucí míře stresu u dospívajících a bohužel i rostoucí míře sebevražd. Děti jsou v dospívání velmi zranitelné a zoufale potřebují vedení a podporu. Nepomáhá, že je to období, kdy se často cítí méně pochopeny svými rodiči. Navrhuji „hodinu zdraví“ na střední škole, která by se zaměřila na diskuse o lásce – pouze za účast (bez známek) – kde by dospívající mohli zkoumat koncepty lásky a jejich význam pro naše životy. Pokud děti pochopí, že láska není jen pocit, ale umění, které se mohou naučit, posílí je to.