Madeline, mladá umělkyně z Ohia, studentka herectví, milovnice pop-punku a filmových maratonů. Na první pohled holka jako každá jiná, ale zdání klame. Její příběh je cestou z temnoty k světlu, příběhem uzdravení, který stojí za to si poslechnout.
Madeline: Od tmy k světlu – Cesta mladé umělkyně k uzdravení
Herectví, kreslení, malování, hudba… Madeline má zálib v mnoha věcech. Jenže, jak sama říká, v Tennessee, kde žije, nemá moc přátel. A tak se utápí v seriálech a filmech. Čtení ji moc nejde, ADD jí nedovolí se soustředit. Ale příběhy miluje, proto ty filmy.
Sen o obyčejném štěstí
Když se jí zeptáte, jak se vidí za pět let, odpoví jednoduše: šťastná. „Klišé, já vím,“ usměje se. „Ale fakt bych chtěla mít v životě trochu rovnováhy. Vstávat s úsměvem a netrávit čas prospaním, abych utekla od reality.“ A taky by ráda našla partnera. Ale na to se musí nejdřív emočně ustálit.
Když se duše rozpadá
ADD, bipolární deprese, úzkosti, poruchy příjmu potravy, sebepoškozování, sebevražedné myšlenky… To je jen zlomek toho, čím si Madeline prošla. Téměř dvacet let o svém trápení nikomu neřekla. Bála se, že se nedožije osmnáctin.
„Po hádce s mámou, která se mě naštvaně zeptala, jestli vůbec chci něco se svým životem dělat, jsem se zhroutila,“ vzpomíná Madeline. „Tehdy jsem se jí poprvé svěřila se vším, co se ve mně léta hromadilo. Pomohla mi najít doktora, psychiatra, terapeuta.“
Léky jako cesta do pekel
Jenže ani odborná pomoc nevedla hned k cíli. Madeline narazila na špatné terapeuty a léky s hroznými vedlejšími účinky. „Nespala jsem, nejedla, halucinace… Mluvila jsem španělsky místo anglicky!“ Přesto zázrakem zvládla maturitu s vyznamenáním.
Na vysoké škole se léků zbavila. Ale problémy se vrátily. Depresivní stavy, sebepoškozování, hladovění. „Věděla jsem, že je něco strašně špatně,“ říká. Školní terapeutka ji odbyla, a tak se Madeline vrátila domů. A máma jí našla lékaře, který jí konečně pomohl.
Když bolest zaplaví celou bytost
„Byla jsem pořád smutná,“ popisuje Madeline. „Ale ne takový ten smutek, když vám přejede štěně auto. Tenhle smutek se vám přilepí na duši a nechce se ho pustit. Ukradne vám všechny dobré myšlenky a začnete si myslet, že by vám bylo líp mrtvé, jen abyste to nemusela cítit. V patnácti jsem necítila nic. Proto jsem se začala řezat, abych vůbec něco cítila.“
Hněv, pláč, záchvaty v koupelně během školy, nenávist k vlastnímu tělu… Madeline se zavřela doma a zakryla zrcadla. „Nemohla jsem se na sebe ani podívat, jinak jsem se zhroutila a ubližovala si.“
Myšlenky na nejhorší
Její život byl peklo. Dokonce i při běžných činnostech, jako je vaření nebo praní prádla, ji napadaly sebevražedné myšlenky. Naštěstí pokaždé dokázala zakročit. Řekla si „Ne! To nesmíš!“
Strach a nenávist k sobě samé ji izolovaly od ostatních. Nemohla si najít přátele, neměla žádný vztah. „Bojím se, že mi kluci ublíží nebo se jim něco stane. Toužím po pozornosti a lásce, ale nedokážu se s klukem cítit bezpečně.“ Proto si Madeline povídá s lidmi na internetu. Dává jí to pocit bezpečí a čas na to, aby zhubla, milovala se a „opravila se“.
Světlo na konci tunelu
Zlom nastal po hádce s mámou a s uvědoměním, že to sama nezvládne. Madeline se naučila být sama sobě terapeutem. „Oddělila jsem myšlenky, které jsou projevem nemoci, a začala jsem s nimi bojovat logickými argumenty. Když jsem chtěla umřít, uvědomila jsem si: ‚Ne, já nechci umřít. Já chci zabít to, co mi tohle způsobuje. Chci zabít tu nemoc. Chci zabít to, abych mohla být šťastná.'“ A pak požádala o pomoc. Rodina, doktoři, terapeuti… Společně to zvládli.
„Myslím, že se pořád učím a vyvíjím,“ říká Madeline. „Ale věřím, že to všechno k něčemu dobrému povede. Hodně jsem se o sobě naučila a můj pohled na svět se změnil.“
Nová perspektiva
Madeline je teď víc chápavá a ohleduplná. Přestala od sebe lidi odhánět. Věří, že utrpení formuje lepší lidi. „Chápavé, starostlivé, silné lidi, kteří budou učit své děti to samé. Svět bude plný takových lidí a bude se to jen zlepšovat.“
Rada pro ty, kteří se trápí
„VYHLEDEJTE POMOC!“ vzkazuje Madeline. „Vím, že to říká každý, ale věřte mi, já jsem čekala osmnáct let, než jsem někomu řekla, že mám problém. Řekněte to kamarádovi, rodinnému příslušníkovi, poradci, učiteli, prostě NĚKOMU. Je to to nejtěžší, co můžete v tu chvíli udělat, ale je to jen moment a budete za to vděční. Ale pamatujte si, že když na to nejste připraveni, je to v pořádku. Hledání pomoci může být další náročná cesta a musíte být ochotni projít peklem, abyste se uzdravili.“
A nakonec Madeline dodává:
„Žádná dobrá kniha nezačíná šťastně. Jste protagonistou svého vlastního příběhu. Ale taky jste spisovatel a ten den, kdy seberete odvahu vzít do ruky pero a přijmete tu zodpovědnost, je den, kdy začnete psát šťastný konec.
Nikdo většinou neví, co chce se svým životem dělat. Kdyby ano, nebyla by to tak populární starost. Je to v pořádku. Život se vám děje, ne proti vám. Věřte, že jste přesně tam, kde máte být, a připravujete se na to, kam půjdete dál.“
Pomozte mi změnit svět sdílením vašeho příběhu. Pokud vy nebo někdo z vašich známých potřebuje bezpečné místo, kde se může vypovídat a získat radu, staňte se členem Mental Illness Recovery Series Group na Facebooku.