Pamatuju si, jak mi kdysi dávno jedna kamarádka s naprostou vážností oznámila, že si vezme tátu. Doslova! Řekla to mámě s dětskou upřímností a já už tehdy jsem si ťukala na čelo. Jenže, co když na tom něco je?
Máma, vezmu si tátu! Aneb proč si partnery vybíráme podvědomě podle rodičů
Existuje spousta teorií o tom, jak si vybíráme partnery. Jedna říká, že se dají dohromady ti nejatraktivnější a ostatní si pak berou, co zbylo. Další tvrdí, že nás přitahují lidé, se kterými máme něco společného. A pak je tu názor, že hledáme někoho, kdo uspokojí naše potřeby. Ale co když je to všechno úplně jinak?
Hra na jistotu: Vztahová pouta, která formuje dětství
Podle teorie vazby (attachment theory) to, jak vypadaly naše první vztahy, především s rodiči, zásadně ovlivňuje to, jak budeme navazovat vztahy v dospělosti. Jednoduše řečeno, co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Psycholožka Peg Streepová to rozděluje do tří kategorií:
- Bezpečně fixované děti: Vyrůstaly v milujícím a podpůrném prostředí. Nemají problém s navazováním vztahů a mají zdravé sebevědomí.
- Nejistě fixované děti: Rodiče byli „nekonzistentní“ v pozornosti. V dospělosti bývají úzkostné.
- Vyhýbavě fixované děti: Vyrůstaly v „nepřátelském“ prostředí.
A teď to nejdůležitější: podvědomě nás to táhne k tomu, co je nám známé. Takže, jaký vztah jste si vytvořili s rodiči, takový vzor budete podvědomě hledat i v romantických vztazích. Ale jak moc to dětství vlastně ovlivňuje dospělost?
Co si odneseme z dětství: Emoční dědictví, které si neseme dál
Robert Weiss tvrdí, že vazba v dětství a vazba v dospělosti mají hodně společného. Emoční charakteristiky jsou podobné, motivace za pouty také. V podstatě jde o modifikovanou verzi stejného emočního systému, který jsme si osvojili v dětství.
Weiss také mluví o „generalizaci zkušenosti“. Třeba když má dospělý problém s navazováním vztahů, protože se jeho rodiče rozvedli, když byl malý. No a nakonec, romantické vztahy se podle něj formují, když vztah rodič-dítě prakticky neexistuje. Protože systémy vazby v dospělosti jsou pozdější fází těch dětských.
Takže, moje kamarádka nebyla tak daleko od pravdy, když chtěla „marry her father“. Vztahy, které si vybudujeme s rodiči v dětství, podvědomě definují, jak budeme vytvářet romantické vztahy s ostatními. Takže pokud se podíváte na svou drahou polovičku a říkáte si, jaké máte štěstí (nebo smůlu), že jste si vzali/a „svého tátu nebo mámu“, můžete poděkovat svému dětství. Není to tak zlé, jak to zní, nebojte!