Už jste někdy měli ten pocit, jako byste se dívali na film o někom úplně jiném? Sledujete, jak vaše dítě roste, učí se, objevuje svět, a uvědomujete si, že ten malý člověk se pomalu, ale jistě stává někým… sebou. Je to fascinující proces, plný malých krůčků a obrovských skoků. A co když vám řeknu, že tohle “rodící se já” má i svoje jméno v psychologii?
Margaret Mahler a tajemství separace-individuace
Margaret Mahler, psychoanalytička, která se zaměřila na raný vývoj dítěte, dala tomuto procesu jméno separace-individuace. Zní to možná trošku odborně, ale ve skutečnosti jde o velmi přirozený a důležitý vývojový úkol. V kostce řečeno, je to cesta, kdy se dítě postupně odpoutává od naprosté závislosti na matce a buduje si vlastní, jedinečnou identitu. Taková malá osobní revoluce, dalo by se říct.
Symbiotická fáze: Jsme jedno tělo i duše
Na začátku je miminko v podstatě s matkou jedno. Doslova. Vnímá ji jako prodlouženou ruku sebe sama, jako součást vlastního těla. Je to taková idylka, kde se plní každá potřeba dřív, než si ji miminko stihne uvědomit. Říká se tomu symbiotická fáze a je naprosto klíčová pro pocit bezpečí a jistoty v dalším životě. Ale všechno krásné jednou končí, a i tahle sladká nevědomost se musí rozplynout.
Fáze separace: Objevujeme svět kolem nás
Kolem pátého měsíce začíná dítě pomalu zjišťovat, že matka není jeho součástí, že je to někdo jiný. A začíná zkoumat ten nový, obrovský svět kolem sebe. Leze, zkoumá, sahá… Je to období plné pádů a objevů, kdy se dítě učí zvládat svoje tělo a orientovat se v prostoru. Tohle období, kdy se dítě snaží být „dál“ od mámy ale zároveň ji neustále potřebuje mít „nadosah“, se nazývá separační fáze. Někdy je to trochu jako na houpačce – jednou objevuju svět, a pak se radši rychle vracím do máminy náruče.
Individuační fáze: Já jsem já!
No a nakonec, kolem třetího roku života, by mělo dítě dojít do fáze individuace. To znamená, že si uvědomuje svou jedinečnost, má jasnější hranice mezi sebou a okolím, a dokáže fungovat relativně samostatně. Samozřejmě, že máma je pořád důležitá, ale dítě už ví, kdo je, co chce, a umí se prosadit. Je to vlastně takový malý dospělý, co se teprve učí, jak ten svět funguje. A někdy nás tím dokáže pěkně potrápit, co si budeme povídat. Ale stojí to za to, ne?
Co si z toho odnést?
Celý tenhle proces separace-individuace je vlastně taková taneční choreografie mezi matkou a dítětem. Matka má být oporou, bezpečným přístavem, ale zároveň dát dítěti prostor k objevování a samostatnosti. Není to vždycky jednoduché, ale důležité je mít na paměti, že každý krok, i ten malý, je krokem k tomu, aby se z vašeho dítěte stal silný, samostatný a šťastný člověk. A to přece stojí za to, no ne?