Další zprávy o tragédii. Opět se ptáme: Proč? A ruku v ruce s tím přichází snaha najít viníka. Někdy se zdá, že se jako společnost příliš snadno uchylujeme k vysvětlení, které je sice jednoduché, ale zato nebezpečně zavádějící: duševní nemoc.
Masové střelby a duševní zdraví: Proč (ne)hledat viníka tam, kde není
Je to lákavé. Představa, že za ohavnými činy stojí „nemocný mozek“, nám dává iluzi kontroly. Jako by stačilo „léčit“ a podobným hrůzám bychom se vyhnuli. Jenže, je to tak jednoduché? A co je ještě důležitější, je to vůbec pravda?
Fakt #1: Statistiky mluví jasně – obvinění neobstojí
Často slýcháme spekulace o duševní nemoci pachatele. Od „každý to ví“ až po vyjádření politiků. Ale čísla mluví jinak. Studie a data opakovaně ukazují, že naprostá většina násilných trestných činů není spáchána lidmi s duševní nemocí. Dokonce se uvádí, že pouhá 4 % násilných činů (a to včetně VŠECH, ne jen masových střeleb) souvisí s duševní nemocí. Zbytek? To jsou lidé bez diagnostikované psychické poruchy.
Takže to shrňme: 96 % násilných činů v Americe (a dá se předpokládat, že situace v Evropě nebude dramaticky odlišná) mají na svědomí lidé, kteří netrpí duševní nemocí. Přesto se neustále vracíme k tomuto vysvětlení. Proč?
Fakt #2: Svalování viny na duševní nemoc ničemu nepomáhá
Když to tak vezmeme kolem a kolem, spojování duševní nemoci s masovými střelbami má jeden jediný výsledek: stigmatizaci lidí, kteří s duševní nemocí žijí. Vytváří to dojem, že jsou to potenciální násilníci, kterých bychom se měli bát. Navíc, termín „duševní nemoc“ je sám o sobě příliš vágní. Zahrnuje širokou škálu diagnóz a stavů.
Zamyslete se nad tím: I kdybychom se soustředili na oněch 4 %, stále ignorujeme zbylých 96 %. A navíc – lidé s duševní nemocí, kteří se dopustí masové střelby, tvoří ještě menší procento.
Fakt #3: Lidé s duševní nemocí jsou spíše oběti, než pachatelé
Mnohem častěji se stává, že lidé se schizofrenií nebo jinými vážnými duševními nemocemi se stávají oběťmi násilí. Často jsou sociálně izolovaní, což je činí zranitelnými. Studie ukazují, že mají o 65 až 130 % vyšší pravděpodobnost, že se stanou obětí násilného trestného činu. Paradoxní, že?
Fakt #4: Duševní nemoc slouží jako obětní beránek
Potřebujeme najít vysvětlení, něco „špatného“ na pachateli, abychom si to dokázali srovnat v hlavě. Nechceme si připustit, že by někdo „normální“ mohl udělat něco tak strašného. Chceme, aby se pachatel lišil, ať už rasou, náboženstvím, nebo právě duševním zdravím. Protože my sami si to nedokážeme představit.
Jenže co když pachatel vypadá a chová se jako my? Pak přichází na řadu argument duševní nemoci. Je to jednoduché, ale zároveň hluboce nespravedlivé.
Fakt #5: Existují prediktivní faktory, duševní nemoc mezi ně nepatří
Existují faktory, které zvyšují riziko násilného chování. Mezi ně patří zneužívající dětství, závislost na alkoholu, dostupnost zbraní v emoční vypjaté situaci. Ale duševní nemoc? Ta se na seznamu nenachází. Jednoduše proto, že pro to neexistují relevantní důkazy.
Rozumím touze najít smysl v nesmyslném. Potřebujeme pochopit, jak může někdo takto pohrdat lidským životem. Ale nemůžeme si dovolit uchýlit se k nepodloženým tvrzením jen proto, že zoufale hledáme odpovědi. Protože tím ubližujeme těm, kteří už tak čelí mnoha výzvám.