Tak jo, pojďme se podívat na věc, která se týká nás všech, ať už máme děti ve škole, nebo si jen pamatujeme vlastní školní léta: Jak se vlastně známkuje? A co to má společnýho s tím, jestli je to vůbec fér?
Metody hodnocení v pedagogice: Objektivita a spravedlnost
Znáte to. Písemka, stres, pak nervózní čekání na výsledek. A pak… buď úleva, nebo zklamání. Ale zamysleli jste se někdy nad tím, jak se ta známka vlastně určuje? Není to jen o tom, co se píše v učebnici, ale i o tom, jak to učitel vidí, jaké má metody a jak moc se mu daří být spravedlivý.
Co je to vlastně objektivita?
Objektivita v hodnocení znamená, že učitel by měl posuzovat výkon žáka na základě jasných a předem daných kritérií. Žádný sympatie, žádný „on se mi nějak nezdá“. Prostě fakta. Jenže ruku na srdce, jde to takhle vždycky?
A jak se měří spravedlnost?
Spravedlnost je o trochu složitější. Nejde jen o to, aby všichni dostali stejné známky za stejné odpovědi. Jde i o to, jestli má každý stejnou šanci se ukázat. Jestli se učitel věnuje každému žákovi stejně, jestli zohledňuje individuální potřeby a talent. Někdo je dobrý v psaní, někdo zase v ústním projevu. A dobrý učitel by s tím měl umět pracovat.
Když to neklape…
Stalo se vám někdy, že jste měli pocit, že vám učitel „sedl“? Nebo naopak, že jste se s ním prostě nemohli srovnat? I to má na hodnocení vliv. Proto je důležité o tom mluvit, nebát se zeptat a případně i hledat pomoc. Protože škola by měla být místem, kde se cítíme dobře a kde máme šanci ukázat, co v nás je.
Nejen známky dělají člověka
A na závěr jedna důležitá věc: známky nejsou všechno. Důležitější je, co se naučíme, jak se dokážeme orientovat ve světě a jak se dokážeme postavit k výzvám. Takže i když se vám zrovna nedaří, nevěšte hlavu. V životě se počítá i něco jiného než jedničky.