Odtržení. Dneska je to slovo na každém rohu. Možná proto, že se to bere jako synonymum individuality. V západní společnosti je nezávislost něco extra. Čím víc se odlišíš, tím víc bodů máš. A přesto, lidi brečí nad ztracenými vztahy. Žijeme v kultuře „na jednu noc“, kde si hrajeme, že nechceme žádné závazky, když se věci začnou komplikovat a my nemáme nic pojmenované. Ale jak moc jsme vlastně odtržení?
Murakami a Kawai: Manželství jako studna utrpení, ze které se pije celý život
Po prohýřené noci se každý bude rozčilovat nad tím, že nedostal to, co chtěl. Proč to ale vyleze na povrch až tehdy? Proč tolik potlačování? A další víkend? Stejný scénář – klub, bar, cizí člověk, postel. A ráno? Zjištění, že se pořád nevyrovnali s bývalým, že nenašli to, co hledají. Tak to zkouší dál. A dál. Ale pozor, ne moc blízko, protože si pořád chtějí myslet, že jsou nad emocemi.
Jak moc je nám vlastně dobře, když si nechceme přiznat, že možná, ale jenom možná, chceme víc než jenom moment? Pojďme se bavit o manželství. Všichni ho vidí jako cíl, ale nikdo nechce pochopit, že je to začátek další bouřlivé cesty. Manželství se obvykle definuje jako společenská instituce mezi dvěma partnery za zavřenými dveřmi. Ale v západní kultuře je to spíš koncept, který nám vštěpují už od mala a slibuje šťastný konec.
Studna Utrpení
Haruki Murakami, známý japonský spisovatel, se setkal se slavným Jungovským psychoanalytikem Hayao Kawaiem a bavili se o tom, co pro ně manželství znamená. Přistoupili k tomu filozoficky a vymazali pojem štěstí. Nahradili ho spíš takovým suchým konstatováním – kopáním studny. Meditací o utrpení.
Kawai tvrdí, že kopání studny je něco strašně těžkého a že vlastně není důvod, proč by to lidi měli dělat. Lidi se berou, rozvádějí a pak se zase berou, jenom proto, aby se zase rozvedli. Nedokopali studnu dost hluboko, věří, že v dalším člověku najdou něco lepšího. Ale tak to nefunguje. Murakami, který byl se svou ženou 25 let od setkání s Kawaiem, říká, že manželství je neustálý proces, ve kterém si dva lidé neustále ukazují své chyby.
Protože ale věří, že jediný, kdo může napravit tvoje chyby, jsi ty sám, vnímá manželství spíš jako chladný dohled mezi dvěma lidmi. Kawai tvrdí, že dřív páry sdílely společný cíl – spolupráci. Ale dneska chtějí lidi víc než jenom spolupracovat – chtějí si navzájem rozumět, což zahrnuje i to kopání studny. A to bolí mnohem víc.
A co z toho plyne?
Kopání studny znamená neustále se rozhodovat přijímat chyby toho druhého. Eliminuje to romantiku, protože romantické vztahy vlastně nevydrží. Znamená to vést těžké rozhovory a přežívat noci, kdy si nejsi jistý, jestli tvůj partner ráno neodejde. Znamená to mít kuráž věřit, že to spolu zvládnete. Znamená to starat se o toho druhého, i když mu ne vždycky rozumíš, protože realita je taková, že mu pravděpodobně rozumět nebudeš. A to je v pořádku. Netrestej se za to, když to nedokážeš. Ale nevytvářej kvůli tomu zbytečnou vzdálenost.
Kopání studny se netýká jenom manželství. Týká se to jakékoliv silné vazby nebo závazku. Když se za něčím nebo za někým tvrdohlavě pachtím, nemám pro to žádné logické vysvětlení, jenom vím, že když mi na tom tolik záleží, je to to jediné správné, co můžu udělat.
Murakamiho román Kronika ptáčka na klíček je jeho jediná kniha, kde se objevuje manželský pár. Manžel hledá svou ztracenou ženu, ale než se k ní dostane, potká spoustu dalších postav. Až když se dokáže věnovat těmto postavám, může se věnovat i své ženě. Když jsem to četla poprvé ve dvaceti, byla jsem vyčerpaná, protože ten příběh je strašně dlouhý a byly tam pasáže, kterým jsem nerozuměla.
Dneska si myslím, že to bylo hlavně kvůli mé hluboké netrpělivosti, chtěla jsem hned všechny odpovědi, ale nechtěla jsem pro to nic udělat. Nebyla jsem připravená pochopit, co znamená závazek. Vzala jsem tu knihu ze své police a vážím ji v ruce. Je to uspokojující, těžké. Doufám, že si ji jednou přečtu znovu. A možná, až to udělám, se usměju a uvědomím si, že chtít tomu porozumět a nevzdat se je ta pravá podstata kopání studny. Ale musíš být vždycky připraven dávat, aniž bys cokoliv dostal zpátky. Doufat v to nejlepší, ale čekat to nejhorší.