Občas se stane, že se v nějaké situaci necítíme úplně ve své kůži. Kdo by se necítil trochu divně, když vejde do místnosti plné cizích lidí? Stydlivost je ta počáteční ostýchavost, která předchází nucenému small talku s lidmi, které jsme nikdy předtím neviděli, třeba na večírku nebo v nové práci. Ale sociální úzkost, to už je trochu jiná káva.
Nejsem jen stydlivá! 7 signálů, že jde o sociální úzkost
Sociální úzkost je vlastně takový vše prostupující, intenzivní strach z toho, že budeme souzeni, zesměšněni, odmítnuti nebo se ztrapníme v sociální situaci. Kvůli tomu se pak úzkosti vyhýbáme. Je to víc než jen nechuť být středem pozornosti nebo občasné zpocené dlaně. Ale pozor, než se začnete diagnostikovat sami, pamatujte: tenhle článek je informativní a nenahrazuje konzultaci s odborníkem. Pokud máte obavy, raději se poraďte s psychologem.
Sociální úzkost versus stydlivost: Kde je ten rozdíl?
Stydlivost je spíš vlastnost, rys osobnosti. Ale sociální úzkostná porucha (SAD) je něco jiného. Může mít různé příčiny, třeba trauma z minulosti, izolovanou výchovu nebo genetiku. Člověk s SAD se bojí sociálních situací, protože se děsí ztrapnění nebo negativního hodnocení. I když mají stydlivost a sociální úzkost podobné fyzické projevy, existují rozdíly, které je odlišují.
Takže, jak poznáte, že nejste „jen“ stydliví? Tady je 7 signálů, na které se zaměřte:
Signály, že to není jen stydlivost
1. Vybíhání z akcí, kterým se nedá vyhnout
Stydlivý člověk se sice na večírku s neznámými lidmi necítí úplně komfortně, ale člověk se sociální úzkostí se veřejným akcím bude vyhýbat úplně. Může to vést až k agorafobii. Jít do restaurace, na rande nebo reklamovat zboží může být pro člověka s SAD hotové peklo. A když už to nejde jinak, snaží se co nejdřív zmizet – záchod, předčasný odchod… Stydlivý člověk se časem uvolní nebo se drží známé party. Tohle vyhýbání a únikové taktiky jsou vlastně takové „bezpečnostní mechanismy“. Jenže problém je, že nám dávají jen iluzi, že jsme situaci „přežili“, ale ve skutečnosti se cítíme provinile za to, že jsme svou úzkost nezkrotili.
2. Mám pocit, že mě všichni sledují
Veřejné prostředí je vám nepříjemné, protože máte pocit, že vás všichni sledují a soudí. I když na vás nikdo nekouká, máte neodbytný strach, že se něco stane a všichni vás začnou odsuzovat. Zní to možná nelogicky, ale sociální úzkost často nemá logiku. Může se objevit z ničeho nic a vyvolat pocit, že na vás svítí reflektory. A k tomu se přidají fyzické symptomy: pocení, bušení srdce, panické ataky.
3. Bojím se, že mi selže tělo
Jedním ze způsobů, jak se sociální úzkost zaměňuje se stydlivostí, jsou fyzické projevy. Oba stavy mají podobné příznaky: červenání, pocení, strnulé držení těla, třes. Ale pro člověka se sociální úzkostí jsou tyto tělesné reakce spouštěčem další úzkosti. I krátké zatmění mysli ho může přesvědčit, že udělal špatný dojem.
4. Všichni vidí, že jsem nervózní
Podobně se člověk s SAD bojí, že je jeho úzkost vidět, což vede k ještě větší úzkosti. Je to začarovaný kruh.
5. Mám strach ještě dřív, než se něco stane
Před důležitou událostí, třeba prezentací, je normální cítit nervozitu. Ale obvykle to brzy přejde. Pokud ale trpíte sociální úzkostí, můžete měsíce přemýšlet o tom, co všechno se může pokazit. Tyhle myšlenky se můžou hromadit a vést k vyhýbání se události. A to může být obzvlášť škodlivé, když se jedná o školu nebo práci.
6. Z negativní události odvodím nejhorší scénář
Přesná příčina sociální úzkosti není známá, ale výzkumníci se domnívají, že nedostatečně rozvinuté sociální dovednosti můžou k SAD vést. Posmívání nebo šikana kvůli sociální neohrabanosti můžou vést ke strachu z dalších interakcí a zhoršit sociální úzkost.
7. Rozebírám každou situaci do detailu
Občas se vracíme k minulým událostem, abychom se z nich poučili a zlepšili se. Ale když se upneme na detail, obvykle to skončí stejně: v koutech naší mysli se začnou objevovat nejistoty a začneme se cítit méněcenní. Pro člověka se sociální úzkostí ale obsesivní rozebírání minulosti není volba. Sociální úzkost je o tom, že se vidíme očima druhých. Proto máme tendenci se zabývat minulými interakcemi, hlavně konverzacemi.
Pokud se přistihnete, že rozebíráte staré rozhovory, zkuste najít svůj spouštěč. Je to ta část konverzace, kterou si pořád přehráváte. Vymyslete si lepší odpověď a pak to pusťte z hlavy. Pustit to z hlavy je těžké a může to trvat. Pokud vám to nejde, obraťte se na terapeuta. Kognitivně-behaviorální terapie vám může pomoct získat nástroje, díky kterým se budete v sociálních situacích cítit jistěji. Tenhle neustálý proud sebekritiky může vyvolávat pocit, že vás někdo sleduje lupou. Ale spolupráce s terapeutem a kognitivně-behaviorální terapie můžou pomoct.
Co pomáhá vám zvládat sociální úzkost? Podělte se o své tipy v komentářích!