Cítíte se někdy, jako by vás přehlíželi? Podceňovali? Zapomínali na vás? Vyrůstali jste s pocitem, že jste méně důležití než vaši sourozenci a nikdy jste nedostali tu pozornost a podporu, kterou jste potřebovali? Já vím, že já ne. Pokaždé, když mě někdo přehlédne, cítím se zase jako osmiletá. Pokaždé, když mě někdo překřičí, nebo mě nechá za sebou, cítím se jako to zraněné dítě, kterým stále jsem a vždycky jsem byla.
Neviditelní? Příběh dětí, které vyrůstaly ve stínu sourozenců
Jestli vám tyhle slova připomněla bolestivé zážitky z dětství, pak možná patříte mezi „skleněné děti“. Ahoj, jmenuju se Ema a tohle není jen můj příběh o tom, jaké to bylo vyrůstat jako skleněné dítě – je to otevřený dopis všem, kteří se kdy cítili neviditelní a nedůležití ve svých rodinách.
Co to vlastně znamená „skleněné dítě“?
Když se tenhle termín poprvé objevil, „skleněné dítě“ označovalo ty, kteří vyrůstali se sourozencem se speciálními potřebami. Dnes se ale tahle fráze používá pro kohokoliv, kdo se cítil zastíněný a zanedbávaný ve prospěch svých sourozenců. Nejčastěji se to týká prostředních dětí. Ten termín má vyjádřit tu bolestivou zkušenost, kdy se na vás lidé dívají jako skrz sklo, jako byste byli průhlední, a nikdy vás doopravdy nevidí.
Když jsem se o tomhle dozvěděla poprvé, hodně mě to zasáhlo. Pomohlo mi to dát slovům moje bolestivé vzpomínky z dětství a lépe pochopit sama sebe. Nikdy jsem nic neřekla, ale hrozně mě bolelo, jak se ke mně chovali, ať už to rodiče mysleli jakkoliv. Bolelo mě být pořád přehlížená, bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila, a být pořád na posledním místě v žebříčku priorit pro vlastní rodinu.
Vím, že moji sourozenci to neměli v dospívání jednoduché. Měli špatné známky, špatné kamarády a pořád se s něčím trápili ve škole, takže na ně museli rodiče neustále dávat pozor. Všechno, co mi upírali – svůj čas, podporu a pozornost – tím zahrnovali moje sourozence. A bolelo mě to, protože i když jsem nebyla ta, která je potřebovala nejvíc, pořád jsem je potřebovala. Taky jsem vyrůstala. Taky jsem měla problémy. Taky jsem byla jenom dítě. Nestačilo to?
Všem ostatním, kteří se cítí stejně jako já, chci říct: promiň a jsem tu pro tebe. Vidím tě a soucítím s tebou. Snadno přehlédnutý, odmítnutý a nepochopený – tenhle pocit neviditelnosti může mít hluboký dopad na naši identitu, sebeúctu a vztahy. A vím, že vyrůstání jako skleněné dítě v nás může zanechat emocionální rány, které se hojí roky.
Na povrchu se můžeme zdát silní a tiší, ale pod tím vším se skrývá touha být viděn, přijat a pochopen, cítit, že jsme chtění a že jsme dost dobří. Tohle jsou skryté boje skleněného dítěte, které si neseme s sebou, ať jsme staří jakkoliv.
Naučili jsme se skrývat za maskou a nasazovat statečnou tvář pro dobro ostatních, protože nechceme být nikomu na obtíž. Cítíme se provinile, když chceme něco pro sebe a když chceme dát sami sebe na první místo, tak jak to pro nás nikdy nikdo neudělal. Takže zlehčujeme svoje problémy a emoce, jak jsme byli vychovaní, ale cítíme se osaměle a bojíme se, že nás nikdy nikdo doopravdy nepozná a nebude si nás vážit.
Vyrůstat jako skleněné dítě může být těžká cesta, ale někdy jsem vděčná za to, čím jsem si prošla. Protože tyhle zkušenosti, ať už byly jakkoliv bolestivé, mě udělaly tou osobou, kterou jsem dnes. Být skleněným dítětem mě naučilo vážit si nezávislosti a soběstačnosti. Ale hlavně mi to dalo hlubší smysl pro empatii.
Ty vzpomínky z dětství, které jsem zmínila, jsou možná v minulosti, ale pocity, které ve mně vyvolávají, se pořád vrací a občas mám pocit, že jsem se zasekla v čase s tou bolestí. Ale na rozdíl od mylné představy, že skleněné děti jsou křehké a neopravitelné, se v naší zranitelnosti skrývá skrytá síla. Intenzivně cítím emoce druhých a soucítím s těmi, se kterými se zachází nespravedlivě, nebo nemají hlas. Proto nechci, aby se někdo cítil tak špatně jako já, a snažím se, aby se každý cítil cenný, oceněný a postaraný.
A i když je to cesta, která s sebou nese výzvy, být skleněným dítětem mi pomohlo stát se odolnější a nasměrovat svoji citlivost do kreativních činností, obhajob a navazování kontaktů s lidmi, kteří mají podobné zkušenosti. Protože pro skleněné děti, jako jsme my, je najít podporu a pochopení zásadní pro naše emocionální blaho. A jsem vděčná, že jsem našla lidi, kterým na mně upřímně záleží, oceňují mě a chápou. Jejich podpora a přijetí změnily můj život a to, jak jsem se na sebe dívala, takže vím bez pochyb, že se to samé může stát i tobě.
Nejsi v tom sama, a tvoje hodnota není definovaná tvojí minulostí. Tvoje jedinečnost, tvoje sny a tvoje cesta si zaslouží, aby byly uznány a oslavovány. Takže, miláčku, tady je na uzdravení těch ran, na přijetí tvé hodnoty a na uvědomění si, že jsi nikdy nebyl bezvýznamný. Tvoje přítomnost zanechala nesmazatelnou stopu na životech, kterých ses dotkl, a máš potenciál vytvořit vlny změn daleko za hranicemi tvé představivosti.