Víkend přežit! Upřímně, s malou dušičkou jsem se bála o své duševní zdraví, ale kupodivu jsem se nezbláznila. A co je hlavní – přátelství s mojí extrovertní kamarádkou přežilo. Co vám budu povídat, společensky jsem se vyčerpala na celý rok dopředu. A to je teprve duben, že jo.
Omlouvám se, nemluvím extrovertštinou: Zápisky introvertky z divoké party
Pokud vám to nedává smysl, o čem vlastně mluvím, vězte, že mě navštívila moje mega extrovertní kamarádka a zabrala mi celý miniaturní pokoj. Pokud vás zajímá, jak se připravit na takovou invazi, mrkněte na můj starší článek, kde se dělím o své tipy. Sice k pochopení dnešního článku není nezbytný, ale autorku by moc potěšil, kdybyste si ho přečetli.
Četli? Super, můžeme pokračovat!
No, jak se dalo čekat, Tai mě vytáhla z mé bezpečné zóny do reálného světa, kde jsem musela interagovat s reálnými lidmi. A to mnohem častěji, než jsem původně myslela. V pátek jsme vyrazily na drink s jejími přáteli, oslavit její narozky. Musím říct, že moje strategie vyhýbání se lidem v týdnech před její návštěvou fakt zabrala. Upřímně, už jsem společnost potřebovala. Seznámila jsem se s novými lidmi, pozorovala, jak se všichni opíjejí, a pak jsem se radši odvezla domů taxíkem. Takže jako společenský výkon to můžu označit za úspěch.
Grilovačka, ó grilovačka!
A pak přišla sobota a kamarádka mě šokovala. Žádný klidný večer doma, ale grilovačka s dalšími přáteli, které jsem nikdy neviděla. Původní plán se rozplynul jako pára nad hrncem, ale energie jsem ještě měla dost a dobrou grilovačku miluju. Zvlášť když se dělá tak, jak jsme zvyklí doma. Takže jsem se vrhla do dalšího dobrodružství.
Sobota byla delší, hlučnější a o dost víc společenská. Musím zdůraznit, že na té grilovačce byli všichni Brazilci (jako já). Nevím, jestli jste někdy nějakého potkali, ale některé stereotypy prostě platí. Většinou jsme dost přátelská parta, a pokud jste brazilský extrovert, troufám si tvrdit, že jste vrchol extrovertství.
Všechno je větší, všichni jsou hlučnější, každá interakce je nekonečná a najednou máte šest nových nejlepších přátel, tři budoucí akce, na které musíte jít, a snažíte se sledovat každou konverzaci v místnosti. Může to být přinejmenším ohromující.
Ruská duše na brazilské párty
Ale o čem jsem chtěla mluvit, není to, jak se naše vnímání extroverze a introverze liší kulturu od kultury (to je téma na jiný článek). Chci mluvit o té Ruské ženě.
Byla to něčí přítelkyně a dorazila kolem půlnoci. Jak si dokážete představit, nemluvila portugalsky, jako zbytek místnosti. Samo o sobě to nebyl problém, protože všichni uměli anglicky, takže jsme se mohli domluvit, ale někdy jsme se nevyhnutelně vrátili do našeho rodného jazyka, protože nás bylo prostě hodně. A v jednom z těch momentů jsem se podívala na ruskou ženu, abych se ujistila, že jí není nepříjemně, a něco jsem si uvědomila.
Zatímco všichni kolem ní mluvili rychle, hlasitě a hodně portugalsky, měla ve tváři výraz, který jsem okamžitě poznala. Byl to stejný výraz, který mám já po hodinách rozhovoru, když jsem unavená a začínám plánovat svůj únikový plán. Ten výraz „je to fajn, ale kdy už můžu jít?“. Ztratila se v překladu, a já taky.
Naráz jsem pochopila, proč jsem tak vyčerpaná na akcích, jako je tahle. Nikdo v tom blázinci plném zábavy, her a alkoholu nemluvil mou řečí. Nebyli jsme na stejné vlně. Ti šťastní, přátelští lidé spolu mluvili plynulou Extrovertštinou, která se nekomunikuje slovy, ale chováním, hlasitostí a doteky. Rozuměla jsem jí docela dobře, ale zdaleka jsem neuměla plynule. Nechápala jsem, jak můžou tihle lidé mluvit pět hodin v kuse a být společenští, aniž by se chtěli zavrtat zpátky do svých ložnic – i když si myslím, že alkohol s tím měl něco společného. To ještě prozkoumávám.
Introvert/Extrovert slovník: co by tam nemělo chybět?
Moje představa uspokojující lidské interakce se omezovala na pár lidí a pár hodin. Najíme se, v klidu si popovídáme a pak můžu jít být sama. Jejich představa uspokojující lidské interakce byla, že více času s více lidmi je vždycky lepší. Ztratila jsem se v zemi, kde nikdo nemluvil stejným jazykem jako já, a když jsem se snažila mluvit svým jazykem, dívali se na mě, jako bych se zbláznila.
„Je čas, abych šla,“ řekla jsem kolem jedné ráno.
Pět cizinců okamžitě reagovalo na moji tichou žádost ve stejný moment.
„Ale je brzo! Jsi tak stará!“
„Párty teprve začíná!“
„Já tě odvezu domů! Dej si ještě drink!“
No, znáte to.
Jediný, kdo mě nenutil zůstat, byla moje kamarádka Tai, která se mile zeptala: „Opravdu musíš jít?“
Tai, protože je moje nejlepší kamarádka, mě zná. Už se naučila můj jazyk. Ví, že když řeknu „Je čas jít“, není to můj způsob, jak říct „Je mi nepříjemně a nesnáším tuhle párty a tyhle lidi“, ale spíš „Potřebuju být chvíli sama“. Už rozumí jazyku Já. Ostatní lidé ne. Troufám si říct, že cizinci nikdy nebudou mluvit naším jazykem, pokud nebudou taky introverti.
A tak mě napadlo, že život by byl mnohem jednodušší, kdybychom mohli ostatním vysvětlit, jak se cítíme, a poučit je, aby nás nechali sakra na pokoji, když chceme odejít. S tím na mysli, bych se s vámi chtěla podělit o pár otázek: Co bychom měli přidat do Introvert/Extrovert slovníku? Jaká slova, fráze a chování byste do něj přidali, abyste poučili ostatní a usnadnili si život?
Dejte mi vědět! Třeba jsme na něco kápli!