Pamatujete si na to nekonečné „Proč?“ malého dítěte, co se snaží pochopit svět? Nebo na bouřlivé období puberty, kdy se člověk tak nějak hledá? Všechno to má svůj řád, i když se nám to tak v danou chvíli nezdá. Dneska se podíváme na jednu zajímavou teorii, která nám to může celé trochu osvětlit – Eriksonovu mapu psychosociálního vývoje. Je to takový průvodce životem, rozdělený do osmi etap. Připravte se, bude to jízda!
1. Důvěra versus Nedůvěra (0-1,5 roku): Svět je bezpečné místo, nebo ne?
Začínáme pěkně od píky. V prvních měsících života je nejdůležitější, aby se o nás někdo staral s láskou a péčí. Pokud se nám dostane včasná a adekvátní odezva na naše potřeby, vytvoříme si základní důvěru ve svět. Když je péče nepředvídatelná nebo nedostatečná, může to vést k nedůvěře. Ale žádný strach, nic není nenávratně ztraceno!
2. Autonomie versus Stud a Pochybnosti (1,5-3 roky): Já to zvládnu sám! Nebo ne…?
Malé dítě začíná objevovat svou vlastní vůli. Chce si samo vybrat oblečení (i když je to občas kombinace, ze které by designéry chytaly mdloby) a zkoušet nové věci. Podpořte ho v tom! Pokud mu dáte prostor k samostatnosti a nebudete ho za každou chybu trestat, posílíte jeho autonomii. Naopak, přílišná kontrola a kritika mohou vést ke studu a pochybnostem o vlastních schopnostech. „Já to sám“ je sakra důležitá věta, i když to pak trvá dvakrát dýl…
3. Iniciativa versus Vina (3-5 let): Pojďme si hrát na…cokoliv!
Děti v tomto věku jsou plné fantazie a iniciativy. Vymýšlejí hry, zkoumají svět kolem sebe a nebojí se zkoušet nové věci. Nechte je, ať se vyřádí! Pokud jejich iniciativu podpoříte a nebudete je za každou hloupost trestat, naučí se plánovat, organizovat a dosahovat svých cílů. Pokud je ale budete neustále okřikovat a trestat, mohou se cítit provinile a bát se zkoušet nové věci. A to by byla škoda, ne?
4. Snaživost versus Méněcennost (5-12 let): Učení je zábava (nebo by aspoň mělo být)!
Škola je tady! Děti se učí nové dovednosti a začínají si porovnávat s ostatními. Je důležité, aby se cítily úspěšné a kompetentní. Povzbuzujte je v učení, chvalte jejich snahu a pomáhejte jim překonávat překážky. Pokud se jim bude dostávat kritiky a srovnávání s ostatními, mohou se cítit méněcenné a pochybovat o svých schopnostech. A to přece nechceme, ať už jde o matiku nebo výtvarku.
5. Identita versus Zmatek rolí (12-18 let): Kdo vlastně jsem?
Ach, ta puberta… Období, kdy se člověk tak nějak hledá. Experimentuje s různými rolemi, zkouší, co mu sedí, a snaží se najít své místo ve světě. Podpořte ho v tom! Nechte ho, ať si zkouší různé styly, zájmy a aktivity. Pokud mu dáte prostor k seberealizaci a nebudete ho nutit do něčeho, co nechce, pomůžete mu najít svou identitu. Naopak, přílišný tlak a očekávání mohou vést ke zmatku rolí a nejistotě. Vzpomeňte si na sebe – nebyl to taky občas chaos?
6. Intimita versus Izolace (18-40 let): Láska, vztahy a tak dále…
Dospělost je o navazování intimních vztahů, ať už romantických, nebo přátelských. Hledáme někoho, s kým bychom mohli sdílet svůj život a kdo by nás miloval takové, jací jsme. Pokud se nám to podaří, cítíme se propojeni s ostatními a máme pocit, že někam patříme. Pokud se nám to nedaří, můžeme se cítit izolovaní a osamělí. A to je sakra těžký, to víme všichni.
7. Generativita versus Stagnace (40-65 let): Co po mně zůstane?
V tomto období se zaměřujeme na to, abychom přispěli k něčemu, co nás přesahuje. Chceme předat své znalosti a zkušenosti dál, vychovat děti, pomáhat druhým a zanechat po sobě nějakou stopu. Pokud se nám to podaří, cítíme se naplnění a spokojení. Pokud se nám to nedaří, můžeme se cítit stagnující a bezúčelní. Je to o tom, co dáváme světu, víc než o tom, co si od něj bereme.
8. Integrita ega versus Zoufalství (65+ let): Bilancování života
Na sklonku života se ohlížíme zpět a hodnotíme, jak jsme žili. Pokud jsme spokojení s tím, co jsme dokázali, cítíme se integritně a smířeně. Pokud litujeme svých rozhodnutí a cítíme, že jsme promarnili svůj potenciál, můžeme se cítit zoufalí a zklamaní. Je to o přijetí sebe sama se všemi chybami a úspěchy. A o tom, že nikdy není pozdě na to něco změnit, i když je člověku osmdesát. Život je prostě takový.