Někdy se zdá, že život rozdal karty tak nějak… divně. Že se na vás sype jedna rána za druhou a vy se jen snažíte držet nad vodou. Tenhle příběh je o tom. Není to žádné naříkání, spíš snaha dát věcem jméno, než je člověk zavře do pomyslné krabice a pokusí se jít dál. Třeba to pomůže i někomu dalšímu, kdo se cítí podobně.
Ostrov ztracených: Zpověď kluka, kterému život uštedřil krutou lekci
První epileptický záchvat mámy… měl jsem snad čtyři roky. Stála u sporáku, vařila povidla nebo tak něco. A pak najednou ležela na zemi, tělo v křečích. Ségra hned přiběhla s polštářem a volala tátu. Já jsem jen stál a čučel. Vůbec jsem nechápal, co se děje. Ale tohle byl první z mnoha záchvatů. Tedy, první, na který si pamatuju. Máma, jmenovala se Šarlota, měla už od dětství deprese a brala na to léky. Táta o tom nevěděl, když se brali. To se tak nějak stalo kolem roku 2003, 2004.
Jednou, ségra nebyla doma, myslím, že to byla středa, a to se mi zrovna hodilo. Konečně jsem mohl v klidu koukat na wrestling. WWE Smackdown! Jenže někdy v půlce táta začal křičet z ložnice. Běžel jsem tam a máma měla zase záchvat. Ale tenhle byl fakt hnusnej. Byla v bezvědomí, táta volal doktora. Ten přijel a pomohl jí. Pak si tátu odvedl do mého pokoje a tam se o něčem hádali. Dodnes si pamatuju, jak se dohadovali, a pak doktor odešel.
Léky jako zbraň
Máma měla léky na ty záchvaty, ale táta si myslel, že je nebere, když je má furt. Jenže doktor mu vysvětlil, že je naopak bere moc. Že je zneužívá. Táta tomu nechtěl věřit. *Co si ten doktor jako myslí?* No, po nějaký době mu nic jinýho nezbylo. A platil jí pobyty v léčebně, aby se z toho dostala. A víckrát. Ale nikdy se jí to nepovedlo, bohužel.
Skok do 28. února 2008. Přestěhovali jsme se do Worcesteru. První den v nový škole, to byl děs. Tolik dětí! Z malýho města, kde se každej znal s každým. Tam bylo ve škole dohromady tak 64 žáků od první do sedmý třídy. A tady jich bylo kolem tisíce. Bál jsem se šikany, těžšího učiva. A navíc, rodiče se každou noc hádali. Se ségrou jsme žili ve strachu.
Všechno se to nakupilo a první den ve třídě jsem se rozbrečel. A druhej den taky. A třetí. Čtvrtej už byl lepší. Ale ty tři dny stačily. Šikanovali mě, slovně i fyzicky, každej den. S tím průserem doma a pak ještě tohle ve škole… neměl jsem kam utéct. Měl jsem o sobě strašný mínění a žádný sebevědomí. Tak jsem se utěšoval jídlem. Sladkosti, brambůrky, všechno.
V tý době vypadal můj den asi takhle. Táta mě vzbudil, oblékl jsem se do školy, vyčistil zuby, učesal se a něco snědl. Pak škola a zpátky. Máma buď spala, nebo byla na „výletě“. Tak jsem si něco udělal k jídlu a šel dělat úkoly nebo hrát hry na počítači. Pak přišel táta z práce, dal si kafe a kontroloval, v jakým stavu je máma. A buď udělal večeři, nebo seděl u televize. No a po večeři se hádali. V roce 2009 jsme se přestěhovali do jiný části města a ze začátku to bylo fajn. Lepší dům, celkově lepší nálada doma. Ale nevydrželo to.
Hudba jako útočiště
Objevil jsem rockovou, nebo spíš alternativní hudbu. Nickelback – Dark Horse, to bylo první album, který jsem si koupil. Miloval jsem ho. Kytary, bicí… prostě to, že ta hudba nebyla o tom, jak je všechno perfektní, jako ve většině tý mainstreamový produkce. Poslouchalo se to líp. Pak jsem taky narazil na Rammstein a Linkin Park a to se rodičům vůbec nelíbilo. Ale ta hudba, ty řvaní… přehlušily jejich řvaní a cítil jsem se líp. Ty slova prostě seděly. Kolem osmé třídy jsem začal poslouchat tvrdší kapely, jako Suicide Silence, Asking Alexandria, Avenged Sevenfold, atd. Čím hůř mi bylo, tím víc jsem poslouchal hudbu.
Rozvod a nehoda, začátek střední
Pátého května 2012 měla tátova sestra a její manžel, jejich dvě děti a kamarád jednoho z nich autonehodu. Strejda, jeden bratranec a ten kamarád zemřeli. Teta přišla o loket a musela na operaci, aby jí ho nahradili. Druhej bratranec z toho vyvázl s pár střepy v ruce.
Následující středu mě táta vyzvedl ze školy, což bylo divný, protože pracoval mimo město. Když jsme přijeli domů, zeptal se mě, jak se mi dařilo, pak udělal oběd a pak řekl, že už ho nebaví být s mámou nešťastnej. A že smrt v rodině ukázala, jak se život může změnit, a on chce taky bejt šťastnej. A zeptal se mě, jestli by mi vadilo, kdyby se s mámou rozvedli. Nevěděl jsem, co říct, ale myslel jsem si, že když to potřebuje, tak to fakt potřebuje. Tak jsem řekl, že když ho to udělá šťastným, tak ať to udělá.
Po pohřbu jsme *nechali mámu u její mámy. Asi 850 km od nás. Nebo 528 mil pro vás, imperiální hlupáci.* Pak začala střední. Chodil jsem do stejný školy jako ségra a kam jsem se hnul, byl jsem v jejím stínu. Všude mě znali jako Carlýho malýho bráchu. Cokoliv jsem udělal, se dozvěděla. První parta kamarádů, kterou jsem si našel, nebyla zrovna nejlepší. Ale potkal jsem tam jednoho člověka, Warno, a ten mi trochu změnil život. Byl tam, když jsem si potřeboval popovídat, ale zároveň byl špatnej.
Warno byl manipulativní narcis. I když byl chytrej, nikdy si nemyslel, že lidi kolem něj taky můžou mít víc než dvě mozkový buňky. Ségra ho nesnášela. Byl ateista, ale ona byla přesvědčená, že je přímo od Satana. Situace doma se změnila. Ségra byla v maturitním ročníku, ale taky převzala maminčinu roli doma. Vaření, praní, atd. To se jí smíchalo se školou a myslím, že jí to trochu zhoršilo známky, což tátu hodně štvalo a zase se hádali, takže každodenní křičení.
*Sakra, to zní hnusně. Rozhodli se, že dokud se nedá dohromady, bude bydlet u mámy.*
Poslední den v osmé třídě jsem psal matematiku. Potom byly prázdniny! Vzal jsem si počítač domů a naše parta šla k Danielovi a hráli jsme hry až do večera. Táta mě vyzvedl kolem šestý večer. Nevěděl jsem proč, ale v jeho tváři bylo něco jinýho. Ségra měla opuchlý a červený oči, nedávno brečela. Když jsme přijeli domů, táta mě vzal do svýho pokoje a řekl mi, ať si sednu. Volal mu dřív ten den policista a řekl mu, že máma umřela. Selhaly jí ledviny po letech zneužívání léků a její tělo se vyplo.
Měl jsem v tu chvíli smíšený pocity. Dvě noci předtím volala a mluvila se ségrou a se mnou. Byla na „výletě“ (pod vlivem). Párkrát jsem jí řekl, že s ní nechci mluvit, když je taková, ale když mi ségra podala telefon a slyšel jsem, jak zadrhává slova, zastavil jsem ji a řekl jsem jí slova, na který nikdy nezapomenu. Řekl jsem jí, že ji jako matku nenávidím. Že pro mě nikdy nebyla. Nenáviděl jsem ji za to, že si vybrala svoje prášky místo mě a ségry. Nenáviděl jsem ji za to, že tátovy peníze vyhazuje v léčebnách, aby zase začala, když se z nich dostane. Řekl jsem jí, že s ní nechci chvíli mluvit. Dokud se na ni nebudu zlobit. A dva dny na to umřela.
Každou noc kvůli tomu ležím vzhůru a přemýšlím o tom. Byl jsem a stále v jistém smyslu jsem naštvanej na Boha. Proč se to stalo zrovna nám? A zatímco se to děje, všichni ostatní v mojí třídě si žijou dál svoje životy. Jsou šťastný a jejich největší starost je, jestli se tomu klukovi nebo tý holce líběj. Začal jsem se řezat. Kouřit, občas pít. Prostě jsem chtěl něco, co můžu ovládat.
Přeskočím o čtyři měsíce dál. Babičce z máminy strany diagnostikovali rakovinu. Pak o týden později doktoři prohlásili, že je rakoviny zbavená. A o další týden později umřela. Zrovna jsem dělal přetahování lanem a blížilo se mistrovství. Rozhodl jsem se nejít na pohřeb, protože mě tým potřeboval. Ale kdybych se mohl vrátit, radši bych šel na pohřeb. Taky se kvůli tomu cítím provinile.
Během desátý třídy jsem byl v hrozným stavu. Řezal jsem se pravidelně, kouřil jsem, nebyl jsem nikdy pozitivní a na školu jsem kašlal. Málokdy jsem se usmál a jeden učitel si toho všiml. Měl jsem hrozný známky z přírodopisu a ten učitel mě taky jednou dohnal k slzám. Během letních prázdnin jsem se rozhodl, že už toho mám dost a pokusil jsem se zabít. Sakra, ironicky jsem použil prášky. Ale nefungovalo to a po začátku školy šel táta na třídní schůzky.
Učitel přírodopisu i matematiky tátovi řekli, že se o mě bojí a že mám hrozný známky. Přišel domů a trochu jsme si popovídali. Objednal mě k psycholožce a poprvé jsem to ze sebe všechno dostal. Mluvil jsem s ní a mluvil a vysvětloval věci a ptal se na otázky.
Diagnostikovala mi deprese, obsedantně kompulzivní poruchu a řekla mi, že se bojí, jak řeším svoje problémy. Řekla, že toužím po kontrole nad lidma a situacema, manipuluju s lidma, abych si prosadil svoje. Zneužívám vztahy s lidma, abych měl kontrolu. Řekla, že mám ASPD (Antisociální poruchu osobnosti) kvůli svojí minulosti, situacím, ve kterých jsem byl, atd.
Když se dívám zpátky na svý přátelství a vztahy, vidím, co tím myslela, ale nechtěl jsem to přijmout.
Musím jít do práce. Budu psát dál, jestli budete chtít. Dejte mi vědět. Další část bude o vztazích, přátelstvích, hádkách, víc informací o ASPD. Mějte hezkej den
Zdroje:
Žádné zdroje nebyly citovány v původním textu.