Úzkost. Kdo ji nezná? Ten nepříjemný pocit, který nás občas přepadne, sevře hruď a nedovolí nám volně dýchat. Je to prý evoluční mechanismus, co nám pomáhá přežít. Ale co když se tenhle mechanismus zblázní a začne spouštět falešné poplachy? Co když se z obyčejné trémy stane paralyzující panika?
Panika mě nezlomila, naučila mě žít. Zpověď o úzkosti, která se mění v sílu.
Panická ataka. Pro mě osobně jedna z nejhorších věcí, co člověk může zažít. Pokud jste ji někdy zažili, asi mi dáte za pravdu. Je to jako scéna infarktu z amerického seriálu, jen tisíckrát horší. Ne jen zpocené dlaně. Celý obličej se vám orosí, někdy cítíte chlad. Dýcháte tak zrychleně, až vás bolí v krku. A ten nejhorší pocit? Že se ztrácíte. Slyšíte tlumeně, jako byste byli za sklem. Děsivé.
Život s panikou v pubertě
Mně se panické ataky poprvé objevily v deváté třídě. Patnáct let. Už tak těžké období, snaha zapadnout, najít si přátele… a do toho tohle. Bylo to jako stigma. Báječně mi to zkomplikovalo navazování vztahů. Dlouho jsem se s nikým nevídala mimo školu. I tam jsem byla občas nespolehlivá. Ta představa, že mě ataka přepadne před kamarády, mě paralyzovala. Nechtěla jsem být s nikým, když jsem se cítila úzkostně. Bylo to jedno z nejhorších a nejosamělejších období mého života. Člověk se cítí tak nějak mimo hru, víte?
Od generalizované úzkosti k panické poruše
Už dřív jsem chodila k psychiatrovi. Diagnóza? Generalizovaná úzkostná porucha. Nasadili mi antidepresiva. Ale když se ataky začaly opakovat, můj lékař se rozhodl mě znovu vyšetřit. Začalo to tím, že jsem mu řekla, že se bojím být mezi lidmi, když jsem úzkostná – což bylo v podstatě pořád. Tehdy mi dal oficiální diagnózu: panická porucha. Zkoušeli jsme to nejdřív sedativy, co se používají na spaní, ale ty nezabíraly. Po vyčerpání všech ostatních možností mi předepsal ten malý, broskvově zbarvený zázrak – Xanax.
Nebyla to lehká volba, protože Xanax je známý narkotický lék. Ale bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, které pro mě doktor udělal. Zázračně fungoval. Zkrátil moje čtyřicetipětiminutové ataky na patnáct minut. Někdy je dokonce zastavil v zárodku. Neříkám, že to bylo ideální, ale zkrátka mi to pomohlo postavit se na nohy.
Síla v kreativitě
Je to dlouhá cesta. Ataky se občas vracejí, a pořád je to děsivé. Ale po čtyřech letech se to zlepšilo. Panická porucha se nedá vyléčit, ale když je pod kontrolou, dá se na ni zapomenout. Během ataky má člověk pocit, že je konec světa. Znám to. Ale svět se netočí kolem jedné paniky. Život jde dál, a díky tomu jsem se se svou nemocí dokázala smířit. Navíc jsem tu úzkost dokázala nasměrovat do něčeho, co miluju – do psaní. Najít způsob, jak úzkost ovládnout, je pro člověka s panickou poruchou klíčové. Stejně jako pro někoho tréma může být hnací silou k lepšímu projevu, i úzkost se dá proměnit v něco pozitivního. Chce to jen cvik.
Není to jednoduché a ne vždy se to povede na první pokus. Ale jedno jsem se o lidech s panickými atakami naučila: jsou to ti nejodolnější lidé na světě. I když se zdá, že je naděje ztracená, vždycky si najdou způsob, jak se jí chytit a vytvořit si lepší budoucnost. Protože víte co? S úzkostí se dá žít. A dá se z ní i čerpat síla.
Jak se vyrovnáváte s panickou poruchou vy? Podělte se o své zkušenosti v komentářích!