Tak jo, ruku na srdce, kdo z nás se někdy nelekl pavouka? Nebo má husí kůži jen při pomyšlení na ně? A teď se podržte, strach z pavouků, neboli arachnofobie, je prý nejčastější fobie na světě! Jak je to ale možné? A co vlastně fobie jsou a jak se v nás berou?
Pavouci a Pavlovovi psi: Jak vznikají naše nejhlubší strachy?
Fobie, to není jen tak nějaký strach. To je fakticky „šílený“ strach, jak se říká v příručkách. Může ti být pěkně zle, srdce ti buší jak o závod a nemůžeš dýchat. Prostě hrůza! Ale nebojte, nebudeme strašit. Spíš se podíváme na to, co na to říkají psychologové. Protože tyhle hluboké strachy mají často zajímavé kořeny.
Klasické podmiňování: Za všechno můžou Pavlovovi psi?
Jestli jste někdy slyšeli o Pavlovových psech, možná tušíte, kam míříme. Tenhle ruský vědec zjistil, že se psi naučí slinit už jen při zvuku zvonku, který předcházel krmení. Říká se tomu klasické podmiňování. Prostě se naučíme spojovat dvě věci dohromady.
A jak to souvisí s našimi strachy? No, představte si, že jste jako malí viděli mámu křičet hrůzou, když zahlédla pavouka. I když vám samotným ten pavouk neudělal nic zlého, spojili jste si ho s tou maminčinou reakcí – s hrůzou. A fobie je na světě!
„Malý Albert“: Etický přešlap ve jménu vědy?
Jeden experiment šel ještě dál a zkoušel, jestli se dá fobie uměle vyvolat. Chudák „Malý Albert“ – to byl kojenec, kterému vědci ukazovali bílou krysu. Pokaždé, když se k ní Albert přiblížil, udělali strašný rámus. No a co myslíte? Za chvíli Albert brečel už jen při pohledu na tu krysu! Eticky dost sporné, že?
I když má tenhle experiment spoustu much, ukazuje, že klasické podmiňování opravdu funguje. Naštěstí se dneska používá i k odstraňování fobií, takže to má i světlé stránky.
Evoluce: Strach zděděný po prababičce?
Jenže – jak vysvětlit, že se bojíme věcí, se kterými jsme se nikdy nesetkali? Třeba hadů, i když jsme žádného nikdy neviděli? Tady přichází na řadu evoluční teorie. Ta tvrdí, že některé strachy máme prostě „v genech“. Naši předci se museli bát hadů a pavouků, aby přežili, a tenhle strach se přenesl i na nás.
Je to taková „vrozená opatrnost“. Třeba miminka, i když nikdy nespadla, se instinktivně leknou, když je položíte na okraj stolu. To je taky dědictví po předcích, kteří museli dávat pozor, aby mimino nespadlo z útesu.
Takže co vlastně za to může?
No a teď babo raď! Je to kombinace obojího? Klasické podmiňování plus evoluční dědictví? Možná ano. Každopádně je fajn vědět, že naše strachy nemají vždycky racionální důvod. A že se s nimi dá pracovat. Ale o tom zase někdy příště…