Péče o sebe. Dneska se o tom mluví všude. Ale co to vlastně znamená, starat se o tu naši duši? Není to jen další položka na nekonečném seznamu úkolů, které „musíme“ zvládnout? Někdy se mi zdá, že ano. Že se to všechno smrskne na dokonalé smoothie a deset tisíc kroků denně. Jenže… ono je toho mnohem víc.
Péče o duši pokračuje: Terapie jako začátek, ne konec
Terapie. Slovo, které v mnoha lidech stále vyvolává rozpačité pocity. Jako by to byla nějaká známka slabosti. Ale co když je to naopak? Co když je to projev síly? Síly čelit tomu, co nás tíží, co nás bolí. A co když terapie není cílová stanice, ale teprve začátek cesty?
První krok je nejtěžší
Rozhodnout se pro terapii je často ten nejtěžší krok. Přiznat si, že sami už dál nemůžeme, že potřebujeme pomoc. To chce odvahu. A pak následuje hledání toho správného terapeuta. Někdo, komu budeme důvěřovat, s kým se budeme cítit bezpečně. Někdo, kdo nám pomůže rozmotat ten spletitý klubko emocí a myšlenek. Někdy se zadaří hned napoprvé, jindy je to běh na delší trať. Ale nevzdávejte to.
Co následuje po terapii?
Terapie je skvělý nástroj. Pomůže nám pochopit sami sebe, odhalit nefunkční vzorce chování, zpracovat traumata. Ale není to zázračná pilulka. Po skončení terapie práce na sobě teprve začíná. Je to o tom, jak nově nabyté poznatky aplikujeme do každodenního života. Jak se učíme zdravě komunikovat, stanovovat si hranice, pečovat o své potřeby. Jak se učíme být k sobě laskaví.
Není to sprint, ale maraton
Život je plný výzev, a i když se nám po terapii uleví, neznamená to, že už nikdy nebudeme mít špatný den. Ale díky terapii máme nástroje, jak se s těmi špatnými dny lépe vyrovnat. Jak se nenechat pohltit negativními emocemi. Jak si připomenout, že máme hodnotu, že jsme silní, že to zvládneme. A hlavně, jak se k sobě chovat s pochopením a soucitem. Protože péče o duši není jednorázová akce, ale celoživotní proces. Není to sprint, ale maraton.
A pamatujte, nejsme v tom sami.