Ztráta. Slovo, které v sobě nese tolik bolesti. Ať už jde o rozchod, ztrátu milovaného člověka, nebo i ztrátu snu, smutek je přirozená reakce. Každý z nás se s ním potýká jinak, svým vlastním tempem. Neexistuje správný nebo špatný způsob, jak truchlit. Ale existují fáze, kterými si většina z nás v procesu uzdravování prochází. Nemusí se objevovat v daném pořadí, některé můžete přeskočit, k jiným se opakovaně vracet. Důležité je dát si čas a dovolit si cítit.
Pět fází smutku: Cesta k uzdravení po ztrátě
Elisabeth Kübler-Ross, psychiatrička, která se tématem smrti a umírání hluboce zabývala, popsala pět fází smutku. Dnes si je projdeme a zkusíme se na ně podívat s trochou pochopení a laskavosti k sobě samým. Protože, ruku na srdce, kdo z nás se někdy necítil tak trochu ztracený v moři emocí?
Popření: To se nemůže dít
První rána. Šok. „To není možné, to se mi nemůže dít.“ Popření je obranný mechanismus, který nám pomáhá postupně zpracovat realitu. Je to taková mentální brzda, která nám dává čas se s situací smířit. Je to jako když vám někdo oznámí neuvěřitelnou zprávu a vy si říkáte: „To je sen, já se probudím.“ Berte to jako takové „zatím“ v celém procesu.
Hněv: Proč zrovna já?
Když se popření začne hroutit, často nastupuje hněv. Hněv na osud, na Boha, na doktory, na sebe, na toho, kdo nás opustil. Proč se to stalo zrovna mně? Proč teď? Je to nespravedlivé! A víte co? Máte právo se zlobit. Je to projev bolesti, nespokojenosti. Nechte hněv proudit, křičte do polštáře, pište si deník. Důležité je ho nepotlačovat, ale zároveň ho neobracet proti sobě nebo druhým.
Smlouvání: Kdybych jen…
Nastupuje „co by, kdyby“. Kdybych se víc snažil/a, kdybych řekl/a, kdybych udělal/a. Smlouváme s osudem, slibujeme změny, obětujeme se. Jen aby se to vrátilo do starých kolejí. „Bože, když se uzdraví, budu pomáhat chudým.“ Je to zoufalá snaha získat kontrolu nad situací, kterou nemůžeme ovlivnit. Ale vězte, že minulost nezměníte.
Deprese: Smutek, který nemá konce
Když zjistíme, že smlouvání nefunguje, často se propadáme do hlubokého smutku. Ztrácíme motivaci, nic nás netěší, cítíme se prázdní a bez energie. Je to jako kdyby se nad námi zatáhla černá mračna a slunce už nikdy nevyšlo. A je to v pořádku. Dovolte si prožít smutek. Plačte, odpočívejte, buďte k sobě laskaví. Nebojte se vyhledat pomoc, pokud se vám zdá, že smutek trvá příliš dlouho a brání vám v běžném fungování. Není ostuda si říct o pomoc, když nám není dobře.
Přijetí: Nový začátek
Nakonec, ať už to trvá jakkoli dlouho, přichází přijetí. Neznamená to, že už necítíme bolest. Znamená to, že jsme se s realitou smířili a naučili se s ní žít. Začínáme vidět světlo na konci tunelu, objevujeme nové možnosti, nacházíme nové smysly. Je to nový začátek, sice poznamenaný ztrátou, ale stále plný naděje. Život jde dál, i když už nikdy nebude stejný.
Pamatujte, že cesta k uzdravení po ztrátě je individuální. Nebojte se prožívat své emoce, vyhledávat pomoc, a především buďte k sobě laskaví. Držím vám palce.