Život se s nikým nemazlí. To je stará, ohraná písnička, ale pořád platí. A někdy, sakra, platí až moc. Ztráta blízkého je vždycky bolestná, ale když za ní stojí sebevražda, ten stín smutku se zdá být hustší, chladnější. Je to jako rána, která se nechce zahojit, spíš hnisá pod nánosem pocitů viny, otázek bez odpovědí a absolutní bezmoci.
Proč je to tak těžké?
Nejdřív je tu šok. Nepochopení. Jak se tohle mohlo stát? Proč? Člověk se upíná na každou maličkost, snaží se najít smysl v nesmyslném. A pak přichází to „kdyby…“. Kdybych si všiml. Kdybych byl víc. Kdybych řekl to správné slovo. Jenže „kdyby“ neplatí. Co se stalo, stalo se. A žít s tímhle břemenem není žádná legrace. Je to jako nosit kámen na hrbu, který se den ode dne zdá těžší a těžší. A navíc, společnost se na takové ztráty dívá trochu jinak. Sebevražda je pořád tabu, o kterém se nemluví nahlas. Lidé nevědí, co říct, a tak raději neříkají nic. A to ticho bolí snad ještě víc než slova.
Jak se z toho nezbláznit?
Nečekejte, že to bude rychlé. Smutek má svůj čas. A ne každý smutek vypadá stejně. Někdo pláče, někdo zuří, někdo se uzavře do sebe. Všechno je v pořádku. Není správný nebo špatný způsob, jak truchlit. Důležité je nezůstat v tom sám. Vyhledejte pomoc. Mluvte o tom. S rodinou, s přáteli, s terapeutem. S kýmkoliv, kdo vás vyslechne bez odsuzování a rad, které nikdo nechce slyšet. Prostě s někým, kdo vám dovolí být smutný.
Proč to říkám?
Protože vím, že to není jednoduché. Protože vím, jak snadné je se v tom ztratit. Ale věřte mi, světlo na konci tunelu existuje. I když ho teď nevidíte. I když máte pocit, že se zblázníte. Držte se. Hledejte oporu. Nechte si pomoct. A pamatujte, nejste v tom sami. Nikdy.
Co může pomoct?
Zapomeňte na to, že musíte být silní. Někdy je nejsilnější věc, kterou můžete udělat, dovolit si být slabí. Dovolit si plakat. Dovolit si říct, že to bolí. Zkuste si psát deník. Zapisujte si svoje myšlenky, svoje pocity. Je to dobrý způsob, jak se s nimi poprat. Najděte si aktivitu, která vás baví. Něco, co vám přinese aspoň malou radost. I když je to jen procházka v parku nebo poslech oblíbené hudby. Dbejte na svoje zdraví. Jezte zdravě, spěte dostatečně. Fyzické zdraví ovlivňuje to psychické. A v neposlední řadě, buďte k sobě laskaví. Zasloužíte si to.
Není to o tom zapomenout. Je to o tom naučit se s tou ztrátou žít. Změnit ji v jizvu, která sice připomíná bolest, ale už nebolí. A to, věřte mi, se dá.