Už jste se někdy přistihli, že děláte něco, co vlastně vůbec nechápete? Něco, co vám nedává smysl, ale stejně to děláte dál? Mám na mysli takové to automatické chování, které se občas vynoří z hlubin naší mysli a ovládne nás, aniž bychom se tomu stihli nějak bránit. A pak si říkáte: „Proč proboha dělám tohle?“
Proč se chováme, jak se chováme? Hlubiny vývojové psychologie
Vývojová psychologie, to je taková detektivka, která se snaží rozluštit záhadu lidského chování. Kouká se na to, jak jsme se vyvíjeli od miminka až po dospělost, a hledá v tom klíč k pochopení toho, proč děláme to, co děláme. A věřte mi, je to sakra zajímavé čtení!
Dětství jako základ
Víte, jak se říká, že co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš? V psychologii to platí dvojnásob. To, co zažijeme v dětství, nás formuje na celý život. A nemusí to být jen velké trauma. I zdánlivé maličkosti můžou mít obrovský dopad na to, jak se budeme chovat v dospělosti. Třeba, jak se k nám chovali rodiče, jak jsme zvládali první kamarádství, nebo jak jsme se vyrovnávali s prohrami.
Geny versus prostředí
A co geny? Hrají v tom taky roli? No jasně že jo! Ale není to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Máme v sobě zakódované určité predispozice, určité sklony k určitému chování. Ale to neznamená, že jsme k něčemu odsouzeni. Prostředí, ve kterém vyrůstáme, má na nás obrovský vliv. Můžeme zdědit třeba sklony k úzkostem, ale pokud se nám dostane podpory a lásky, můžeme se s nimi naučit žít a zvládat je. Někdy je to boj, ale dá se to.
Zkrátka a dobře, naše chování je výsledkem složité souhry genů a prostředí. Je to taková skládačka, kde každý dílek má svůj význam. A čím víc se o sobě dozvídáme, tím lépe můžeme pochopit, proč se chováme tak, jak se chováme. A tím lépe můžeme pracovat na tom, abychom se chovali tak, jak chceme.