Byly doby, kdy jsem měla pocit, že žiju v bublině. Všude kolem mě se odehrával pestrobarevný život, plný emocí, ale já? Já jsem jen pozorovala zpoza skla. Tak nějak jsem se naučila skrývat, vyhýbat se všemu, co by mohlo trochu zabrnkat na city. A víte co? Docela dlouho mi to i vyhovovalo.
Procitnutí z prázdnoty: Moje cesta k nalezení sebe sama a radosti ze života
Přiznám se, zpočátku jsem si myslela, že je to jen taková moje povaha. Že prostě nejsem ten typ, co se rozpláče u dojemného filmu nebo nadšeně jásá při dobré zprávě. Ale pak to začalo být divné. Přestala jsem cítit skoro cokoliv. Jako by se ve mně něco zlomilo a já se odpojila od vlastního prožívání. Známí se mě ptali: „Proč jsi taková ledová královna? Proč se k tobě nikdo nemůže dostat blíž?“ A já na to neuměla odpovědět.
Anxieta jako klíč
A pak, jednoho dne, jsem narazila na článek o úzkosti. O tom, jak se projevuje, jak nás ovlivňuje. A víte co? Najednou mi to všechno začalo dávat smysl. Aha, takže to, co se se mnou děje, má jméno! A co je ještě důležitější – nejsem v tom sama! Ten pocit izolace, ten permanentní pocit prázdnoty… Zjistila jsem, že s tím bojují i jiní a že se to dá překonat.
Cesta k sobě samé
Neříkám, že to byla procházka růžovým sadem. Bolí to. Občas jsem měla chuť se na to všechno vykašlat a vrátit se do své bezpečné zóny lhostejnosti. Ale pak jsem si řekla: Ne. Už nechci jen existovat. Chci žít! Začala jsem chodit na terapii, kde mi skvělá doktorka (budu jí říkat třeba Millerová) pomohla odkrýt, co se vlastně děje uvnitř mě. Pochopila jsem, že ta moje emocionální otupělost byla jen obranný mechanismus. Štít, který mě měl chránit před starými ranami. A víte co? Fungovalo to. Jenže zároveň mě to odřízlo od všeho krásného, co život nabízí.
Nové začátky a síla v emocích
Krok za krokem jsem se začala vracet zpátky do života. Naučila jsem se vnímat své pocity, prožívat radost i smutek. A zjistila jsem, že emoce nejsou nepřítel, ale naopak – ukazatel toho, že žiju. Že jsem silná. Začala jsem se víc smát, objevila jsem nové koníčky, navázala nové vztahy. Nebylo to vždycky jednoduché, občas jsem zase spadla do starých kolejí. Ale už jsem se nenechala srazit na kolena. Věděla jsem, že mám cíl – žít plnohodnotný život, bez prázdnoty a lhostejnosti.
A víte co? Podařilo se. A proto vám o tom píšu. Protože vím, že nejsem sama. Protože vím, že i vy to dokážete. Není to snadné, ale stojí to za to. Protože život je krásný a stojí za to ho prožít naplno. A když cítíte, že to sami nezvládnete, nebojte se požádat o pomoc. Není to žádná ostuda, naopak – je to projev síly.