Víte, někdy mám pocit, že trávíme v práci víc času než doma. A když už tam jsme, tak to není vždycky procházka růžovým sadem, že jo? Ale taky to nemusí být úplná katastrofa. Záleží na spoustě věcí. Jaký máme kolektiv, co děláme, a hlavně… jak se k tomu sami postavíme.
Práce a my: Složitá rovnice
Mám kamarádku, říkejme jí třeba Markéta. Dělala účetní a nesnášela to. Fakt. Každý pondělí ráno jako by jí někdo sebral duši. Pak se ale odhodlala, udělala si rekvalifikaci a teď dělá grafičku. A víte co? Je jak vyměněná. Najednou má energie na rozdávání. Co tím chci říct? Že někdy je potřeba se zamyslet, jestli to, co děláme, nás vůbec naplňuje. Protože když ne, tak se to dřív nebo pozdějc projeví. A nejlíp na nás samotných.
Kolektiv: Spolu jsme silnější (nebo taky ne)
Samozřejmě, že i když děláme to, co nás baví, tak nám občas někdo šlápne na kuří oko. A většinou je to někdo z práce, že jo? Kolektiv je kapitola sama o sobě. Někdy se sejdou lidé, se kterými si rozumíme na první dobrou, jindy je to boj o přežití. Důležité je umět si nastavit hranice a nenechat se zbytečně vytočit. A taky si uvědomit, že nejsme sami. Vždycky se najde někdo, kdo nám rozumí a kdo nás podpoří.
Jak na to, aby nás práce nesežrala
Takže, co s tím? Jak se nenechat semlít pracovním prostředím? Zázračný recept nemám, ale pár tipů bych dala. Zaprvé, komunikujte. Když vás něco trápí, řekněte to. Ale slušně a srozumitelně. Zadruhé, odpočívejte. Opravdu. Nejen o víkendu, ale i během dne. Pět minut s kávou a zavřenýma očima dokáže divy. A zatřetí, hýbejte se. Po práci sport, procházka, cokoli, co vás dostane ze stereotypu. A hlavně, nezapomeňte na sebe. Protože zdravá a spokojená vy = zdravá a spokojená práce. A o to jde přece, ne?