Psychologie, to je taková zvláštní věda. Pořád se něco zkoumá, testuje, opakuje. Ať se podíváte, kam chcete, výzkumy a studie nikdy nekončí. A víte proč? Protože do hlavy nikomu nevidíme. Nemůžeme si myšlenky změřit, emoce převést na čísla. Musíme se spolehnout na to, co člověk dělá, jak se chová. Protože chování, to už je něco, co můžeme pozorovat. A právě studováním chování se psychologie posouvá dál.
Psychologie za hranicí všednosti: 3 studie, které vás donutí zamyslet se
Představte si, že vám někdo řekne, že i holubi můžou být pověrčiví. Zní to absurdně, že jo? Ale v roce 1948 s tímhle tvrzením přišel psycholog B.F. Skinner. A měl pro to důkaz!
Pověrčiví holubi? Vážně?
Skinner zavřel hladové holuby do takzvaných „Skinnerových boxů“. Každých 15 sekund dostali holubi v boxu jídlo. A co se nestalo? Holubi začali vykazovat zvláštní chování. Jeden neustále natahoval krk, druhý chodil dokola, třetí strkal hlavu do rohu.
Skinner to vysvětlil tak, že holubi si spojili určitý pohyb s příchodem jídla. Zjistili, že když natahují krk, brzy se objeví jídlo. A tak natahoval krk dál a dál. Zkrátka, stali se z nich pověrčiví holubi.
„Vidíte, i zvířata se můžou uchýlit k pověrám, když mají pocit, že jim to přináší výhodu,“ dodal k tomu Skinner s úsměvem.
Lechtání: Vrozené nebo naučené?
Otázka „nature vs. nurture“ (vrozené vs. naučené) je v psychologii evergreen. Profesor Clarence Leuba chtěl zjistit, jestli se smějeme, když nás někdo lechtá, protože je to v nás, nebo proto, že jsme se to naučili.
Experiment na vlastních dětech
V roce 1933 provedl experiment na svém synovi. S manželkou se dohodli, že ho budou lechtat, ale sami se nebudou smát. Chtěli zjistit, jestli se syn i tak bude smát, nebo se to nikdy nenaučí. Jenže v dubnu 1933 paní Leubová zapomněla na pravidlo a při lechtání se smála. Syn vyrostl v normálního a šťastného kluka, který se při lechtání smál.
Pan Leuba ale nebyl spokojený. Manželčina chyba mohla ovlivnit výsledky. A tak experiment zopakoval na své dceři. Tentokrát už se žádné chyby nestaly, a přesto se dcera při lechtání smála.
„Zdá se, že smích při lechtání je spíš vrozený než naučený,“ usoudil profesor Leuba. I když, kdo ví, třeba na tom něco bude i z toho, co se děti učí pozorováním. Co myslíte vy?
Panika v přímém přenosu
28. října 1938 způsobil Orson Welles v Americe paniku, když v rádiu odvysílal dramatizaci Války světů H.G. Wellse. Hra byla pojata jako reportáž, jako by se invaze mimozemšťanů doopravdy děla. A lidé mu uvěřili!
Invaze z Marsu?
Pořad slyšelo 6 milionů lidí. Z toho 1,7 milionu si myslelo, že poslouchají zprávy, a 1,2 milionu se vyděsilo. Někteří si dokonce koupili jízdenky na vlak nebo odjeli z New Yorku, protože ve hře tvrdili, že je to epicentrum mimozemské invaze.
Profesor Howard Cantril a jeho kolegové z Princetonské univerzity využili této nevídané příležitosti a provedli studii o panice. Rozhovory s lidmi z New Jersey, kteří poslechli hru, rozdělili do několika kategorií:
- Ti, kteří nevěřili, že nás napadli Marťané.
- Ti, kteří hledali důkazy a zjistili, že to není pravda.
- Ti, kteří hledali důkazy a uvěřili, že je to pravda.
- Ti, kteří důkazy nehledali.
Studie ukázala, jak snadno se dá lidmi manipulovat a jak rychle se může panika šířit. Což je v dnešní době, plné fake news, dost aktuální téma, nemyslíte?
Tak co, zaujala vás některá z těchhle zvláštních psychologických studií? A co si z nich odnesete? Jak daleko jsme ochotni zajít s podivnými experimenty? A co z nich můžeme zjistit?