Tak jo, lidi, ruku na srdce, kolikrát jste se sami sebe zeptali: „Proč vlastně dělám tohle? Je to opravdu moje, nebo jen to, co se ode mě očekává?“ Mám takovej pocit, že občas plujeme životem na autopilota, a ani si neuvědomujeme, jak moc nás formují věci kolem nás – rodina, společnost, média… A právě o tom je dnešní téma. O tom, jak se učíme, co je „normální“, co je „správné“ a jak to sakra ovlivňuje náš život. Takže se pohodlně usaďte, uvařte si kafe (nebo čaj, nebo co máte rádi) a pojďme se na to podívat.
Sandra Bem a její genderová schémata: Rozklíčování „mužského“ a „ženského“
Slyšeli jste už o Sandře Bem? Tahle psycholožka se v sedmdesátých letech rozhodla trošku pošťourat v tom, jak vlastně vnímáme gender. Ne to biologické pohlaví, ale to, co považujeme za „mužské“ a „ženské“ vlastnosti a chování. A víte co? Přišla na hodně zajímavý věci.
Co jsou to ty genderová schémata?
Představte si takový filtr, brýle, přes který se díváme na svět. A tyhle brýle nám říkají: „Tohle je pro kluky, tohle je pro holky.“ A dělají to tak dobře, že si to ani neuvědomujeme. Už od mala nás učí, že kluci si hrají s autíčky a holky s panenkami. Kluci by neměli brečet a holky by měly být hodné a poslušné. A takhle to pokračuje dál a dál.
Jak to ovlivňuje náš život?
No, řekněme si to na rovinu, dost zásadně. Genderová schémata ovlivňují naše volby, naše chování, naše vztahy. Co si oblékáme, jak se chováme v práci, koho si vybereme za partnera… Všechno to má svůj kořen v tom, co jsme se naučili, co je „mužské“ a „ženské“. Někdy nám to pomáhá, někdy nás to brzdí. A někdy, ruku na srdce, to jsou pěkný kraviny.
Jak se z toho vymanit?
Tak to je otázka za milion. Ale důležitý je si to uvědomit. Zkusit se zamyslet nad tím, proč děláme to, co děláme. Jestli to opravdu chceme, nebo jestli se jen snažíme naplnit nějakou „genderovou roli“. A možná, že zjistíme, že chceme dělat něco úplně jinýho. A to je přece skvělý, ne?
Takže co z toho plyne? Buďte sami sebou, kašlete na stereotypy a užívejte si život po svém!