Víte, někdy se tak zamyslím nad tím, kdo vlastně jsem. Jako fakt, kdo? Ne to, co dělám, nebo co si o mně myslí sousedka. Ale to vnitřní „já“. Asi je to tím podzimem, nebo možná tím, že se mi zrovna rozbil oblíbený hrnek. Ale prostě…kdo jsem?
Self psychologie: Vývoj a význam našeho ‚Self‘
No a tak jsem začala trochu pátrat. Narazila jsem na pojem „Self psychologie“. Zní to sice strašně učeně, ale ve skutečnosti je to docela zajímavé. Zjednodušeně řečeno, jde o to, jak se vyvíjí naše vnímání sebe sama. A není to vůbec jednoduché, žádná matematika. Spíš taková detektivka v naší vlastní hlavě.
Kořeny našeho „Self“
Víte, kde se to vlastně všechno bere? Úplně na začátku, v dětství. To, jak se k nám chovali rodiče, jak reagovali na naše potřeby, to všechno formuje základ našeho „Self“. Když jsme se cítili milovaní a přijímaní, máme větší šanci vybudovat si zdravé sebevědomí. Když jsme se cítili ignorovaní nebo kritizovaní…no, pak je to trochu složitější. Ale to neznamená, že se to nedá změnit, samozřejmě.
Empatie je základ
Self psychologie klade velký důraz na empatii. Na schopnost vcítit se do druhého. A to nejen v mezilidských vztazích, ale i v tom vztahu k sobě samému. Zkusme se na sebe podívat očima někoho, kdo nás má rád. Co vidíme? Možná toho uvidíme víc, než když se jen kritizujeme za každou maličkost.
„Self“ v průběhu života
Naše „Self“ se nevyvíjí jen v dětství. Formuje se po celý život. Každá nová zkušenost, každý vztah, každá výzva – to všechno nás ovlivňuje. Někdy se posuneme dopředu, jindy zase zpět. Ale to je život, že jo? Hlavní je, abychom se neztratili a abychom věděli, kam chceme směřovat.
Co si z toho odnést?
Asi to nejdůležitější je, abychom se k sobě chovali laskavě. Abychom si dopřáli čas na to, abychom se poznali. Abychom se nebáli chybovat. Protože právě ty chyby nás posouvají dál. A hlavně, abychom se přijali takové, jací jsme. I s těmi rozbitými hrnky a podzimními splíny. Protože i to jsme my.