Představte si, že se celý život cítíte ztracení, jako byste nepatřili. Zmatek, osamělost… a pak se konečně odhodláte vyhledat pomoc. To je příběh Sharon. A je plný naděje.
Sharon: Od beznaděje k psychoterapii. Příběh o cestě k uzdravení
Sharon pochází ze Singapuru a miluje vaření, čtení a jízdu na kole. Po stanovení diagnózy se rozhodla pomáhat ostatním. „Díky workshopům a terapiím jsem potkala lidi s podobnými problémy. Uvědomila jsem si, že chci být psychoterapeutkou a pomáhat jim,“ říká. Její sen? V jednadvaceti letech studovat psychologii na univerzitě. Sharon má ADHD, generalizovanou úzkostnou poruchu (GAD) a trpí depresemi. ADHD přičítá genetice, GAD a deprese pak rodinnému prostředí. „Rodiče byli přísní a trestali mě za každou maličkost. Třeba když jsem vylila vodu. Označovali mě hanlivými slovy. Vyrůstala jsem s pocitem, že nesmím udělat chybu. Proto mě všechno stresovalo.“ Deprese ji dohnala k závislosti. „Cítila jsem se bezcenná a bezmocná. Stále víc jsem se upínala na svou nejlepší kamarádku. Nakonec ji to začalo obtěžovat a přátelství ukončila.“ Bolestivé, co říkáte?
Léčba jako cesta z bludiště
Sharon diagnostikoval psychiatr a doporučil jí terapii, kterou dodnes podstupuje. Hledání správných léků bylo obtížné – ukázalo se, že v její rodině léky na ADHD nezabírají. K tomu se přidaly různé symptomy: neschopnost soustředit se, neustálé neklid a snadná rozptýlení spojené s ADHD. GAD vyvolávala panické ataky a neustálou úzkost. Navíc trpěla bolestmi hlavy, svalů a nevolností. Deprese způsobovala pocity bezcennosti, beznaděje, nadměrnou spavost nebo nespavost, únavu a ztrátu zájmu o všechno. Zkrátka peklo na zemi.
Den za dnem…boj o přežití
„Bylo vyčerpávající cokoliv dělat. Všechno stálo příliš mnoho sil. Po škole jsem hodinu seděla na zemi, abych nabrala energii na sprchu. V ní jsem seděla a nechávala na sebe dopadat teplou vodu, snažila jsem se zahnat ten intenzivní pocit osamělosti a zoufalství. Po hodině jsem konečně vylezla, ale pak jsem zírala na oblečení a přemýšlela, kolik úsilí mě bude stát se obléct. Nakonec jsem se svalila do postele jako hadrová panenka a přemýšlela o tom, proč mě kamarádka opustila,“ svěřuje se Sharon. Neustále se ptala, kdy už to utrpení skončí a jak zvládne další den. Škola pro ni byla mučením. „V každé hodině mě peskovali za nedodělky. Před spolužáky jsem musela hrát, že jsem šťastná a plná energie. O přestávce jsem se snažila alespoň na půl hodiny usnout, protože jsem byla vyčerpaná.“ Izolovala se, protože předstírat, že je v pořádku, ji stálo příliš sil, ale samota byla také nesnesitelná. Sharon uvažovala o sebevraždě a plánovala různé scénáře, ale bála se, jak by to ovlivnilo její rodinu. „Nejčastěji jsem přemýšlela o oběšení ve škole, protože jsem nechtěla, aby moje rodina žila v domě, kde jsem zemřela. A navíc jsem školu nenáviděla. Oběšená dívka by byl děsivý obraz, a to jsem chtěla.“
Uzavřela se do sebe a přesvědčila se, že na ní nikomu nezáleží, i když hluboko uvnitř chtěla křičet o pomoc. Necítila se pochopena, jak deprese a úzkost fungují. „Nechápala jsem, proč se tak cítím. Jak můžu ztratit zájem a cítit se tak prázdná, i když dělám to, co miluju?“ Prvním krokem k uzdravení byla účast na workshopu, kde potkala lidi s podobnými problémy. Uvědomila si, že není sama, a to ji motivovalo k zlepšení.
Rutina jako záchranný kruh
Strategie, která jí pomáhá zvládat duševní poruchy, je rutina. „Chtěla jsem to vzdát a zalézt zpátky do postele, ale donutila jsem se a s každým dalším dnem byly denní aktivity snazší a zvládnutelnější. S těmito drobnými kroky se snáze začalo i pozitivní myšlení a vděčnost. Zahrnula jsem svůj korkový panel pozitivními afirmacemi, i když v horších dnech jim bylo těžké uvěřit.“
Cesta k uzdravení nebyla snadná, protože mnozí z jejího okolí byli necitliví. Její spolužačka, katolička, jí řekla, že je nevděčný fracek a že půjde do pekla, pokud spáchá sebevraždu. Další se jí posmívali: „Ach, musím si uklidit stůl, mám takové OCD“ nebo „Způsobily to deprese a terapie? Hahaha“. Naštěstí se její rodina snažila být chápavější a laskavější. Tato zkušenost ji naučila přijmout a milovat samu sebe. Nyní má pozitivní pohled na život a snaží se vytěžit z každé situace co nejvíce štěstí.
A co radí ostatním, kteří se potýkají s podobnými problémy?
„Nikdy se nestyďte za svou duševní nemoc. Někdy nemůžete ovlivnit, jak se cítíte, ale to neznamená, že máte menší hodnotu než ostatní. Máte právo být smutní a máte právo být šťastní. Zasloužíte si lásku a skvělý život. Věřte mi, že naděje existuje, takže se nevzdávejte, i když je situace špatná. Porostete, najdete ty správné lidi, naučíte se milovat a přijímat sami sebe. Jednoho dne se všechno začne srovnávat, ale teď máte jen přítomný okamžik, tak si ho užijte. Vždy se o sebe starejte a nebojte se udělat první krok k uzdravení nebo vyhledat pomoc.“
Sharon ušla dlouhou cestu a je jasné, že dokáže změnit život svůj i životy druhých. I vy můžete pomoci sdílením podobných příběhů.