Vzpomínám si na nespočet situací, kdy jsem se u skupinových projektů málem zbláznila. Vždycky jsem byla skoro jediná, kdo se snažil to dotáhnout do konce. Je to fakt otrava, ale říkala jsem si, hlavně ať to nějak dopadne, i když mi nikdo nepomůže. Možná i proto se mi skupinová práce léta hnusí. Mám pocit, že ostatní jsou jen zátěž, kterou musím táhnout. A dřív nebo později mi prostě dojde trpělivost a musím s tím něco udělat. Ale vždycky jsem se ptala sama sebe, proč to tak vlastně je?
Co je to ten „flákací efekt“?
Prý se tomu říká „sociální zahálka“ nebo taky „flákací efekt“. Znamená to, že lidi mají tendenci víc šetřit silami, když dělají něco ve skupině, než když pracují sami. Obvykle nás do skupin posílají s tím, že víc hlav víc ví. Že se zkrátka spojí nápady a talenty a projekt bude kvalitnější. Jenže v některých skupinách se stává, že někteří jedinci přispívají k cíli méně, než kdyby to dělali sami.
Představte si, že vám učitel zadá skupinový projekt s osmi členy. Kdyby to byl individuální úkol, hned byste se do toho pustili. Ale protože jste v týmu, „flákací efekt“ způsobí, že se budete snažit míň, protože si řeknete, že jsou tam přece ještě sedm lidí, co to za vás můžou odtáhnout.
Proč se to děje?
Tohle je jeden z hlavních důvodů, proč jsou skupiny někdy míň produktivní, než kdyby jejich členové pracovali sami. „Flákací efekt“ se dá vysvětlit i „syndromem naivky“. Člověk zkrátka sníží úsilí, aby nemusel táhnout za ty, co se flákají. A čím větší skupina, tím je pravděpodobnější, že se to stane!
Dopady „flákacího efektu“
Sociální zahálka má negativní důsledky jak pro celou skupinu, tak pro jednotlivce. Skupinová dynamika dostává zabrat, když se na někoho pohlíží jako na slabého hráče. Rozděluje to tým a podrývá soudržnost. Třeba když z osmi lidí maká jen pět, často se vytvoří „in“ skupina (ti, co se snaží) a „out“ skupina (ti, co tolik nepřispívají). Mezi těmito frakcemi se pak snadno nahromadí naštvání, což vede k menší produktivitě a většímu napětí, než by bylo v soudržném týmu.
Jednotlivci v týmu jsou taky ovlivněni sociální zahálkou. Když je v úsilí mezi členy velký rozdíl, začnou lidi posuzovat vlastní úsilí podle toho, co dělají ostatní, místo aby se snažili dosáhnout standardu. To snižuje spokojenost všech členů s úkolem. Například, pokud má motivovaný člen týmu neustále pocit, že se na něj ostatní spoléhají a nechávají na něm většinu práce, může záměrně snížit své úsilí nebo dokonce přestat spolupracovat, protože se nechce cítit vykořisťovaný těmi méně produktivními.
Co s tím?
Co si o tom myslíte vy? Jak můžeme minimalizovat sociální zahálku ve skupinách? Dá se jí vůbec vyhnout? A jak to ovlivňuje dynamiku skupin? Podle mě, pokud jsou všichni členové motivovaní úspěchem projektu a úkoly jsou rozdělené spravedlivě a jsou stejně náročné, je menší pravděpodobnost, že se „flákací efekt“ projeví. Ráda si přečtu i vaše názory!