Sofie. Jméno, které v sobě nese příběh. Příběh o hledání sebe sama v temnotě deprese a o cestě ke světlu, které našla skrze objektiv fotoaparátu.
Sofie: Od tmy k foťáku. Zpověď o boji s depresí a nalezení světla
Možná si říkáte, co má fotografie společného s duševním zdravím? Pro Sofii se stala záchranným lanem, únikem z vnitřního vězení a způsobem, jak znovu objevit radost ze života. Ale pěkně popořadě…
Samota, která svírala
Už od malička se Sofie cítila osamělá. Přestěhovala se s rodinou z Mexika do Spojených států, když jí bylo dvanáct. Nové prostředí, noví lidé, nová kultura. Všechno najednou a možná až příliš. Ale nebyla to jen změna prostředí, co ji trápilo. Už v dětství se jí vkrádala do života tíseň a smutek, které postupně sílily. Jak sama říká, „Už ve druhé třídě jsem se cítila ztracená a smutná většinu času. A když mi bylo devět, rodiče se rozvedli. Tam to šlo z kopce.“
Kromě focení má Sofie vášeň pro knihy a pro husbu. Ráda čte a hraje na housle.
Léky a vedlejší účinky
Sofie se nakonec svěřila lékaři a ten jí diagnostikoval chronickou depresi. Nasadil jí léky a doporučil psychoterapii. Jenže… léky měly spoustu vedlejších účinků. Bylo jí špatně, byla unavená, třásly se jí ruce. „Kromě nevolnosti se mi klepaly ruce pořád, což bylo hrozné, protože jsem tehdy chodila na uměleckou školu. Kvůli tomu jsem nemohla kreslit. Občas jsem měla rozmazané vidění, a když jsem to řekla psychiatrovi, řekl, že je to normální a že bych neměla přestat brát léky.“ A tak se kruh uzavřel. Lék, který měl pomoci, ji zároveň omezoval. Sofie se cítila uvězněná ve vlastním těle i mysli.
„Cítila jsem se bezcenná“
Symptomy deprese ji doslova ochromovaly. Ztratila chuť k jídlu, rapidně hubla, nemohla se soustředit. Myšlenky se jí rojily v hlavě a nemohla je zastavit. „Nemohla jsem si najít žádné kamarády, a když už, nedokázala jsem si to přátelství udržet,“ vzpomíná Sofie. Stáhla se do sebe a trávila čas čtením knih o podobných osudech. Cítila se osamělá, nepochopená a bezcenná. Prožívala úzkosti, které jí bránily normálně fungovat ve škole i v osobním životě.
Začala se sebepoškozovat. Vzpomíná, jak poprvé zkusila spolykat všechny prášky, které našla. „Bylo mi 13, když jsem se začala řezat, ale až když mi bylo 14, pokusila jsem se poprvé o sebevraždu. Uzamkla jsem se v pokoji a čekala, až umřu, ale nic se nestalo.“ Ze sebepoškozování se stala závislost. „Nemohla jsem vydržet den bez toho. Nosila jsem s sebou žiletky. Dělala jsem to při každé příležitosti. Bylo to tak zlé, že jsem dokázala udělat skoro dvě stě řezů najednou. Myslím, že překonat tuto závislost byla jedna z nejtěžších věcí, které jsem udělala.“
Zlom přišel v létě 2013
Po rozchodu s partnerem se Sofie zhroutila. Přestala jíst, pít, vypadala jako stín. A pak se stalo něco, co jí změnilo život. V létě roku 2013 si uvědomila, že potřebuje pomoc. Po návštěvě lékaře se vše dalo do pohybu. Její maminka, když se dozvěděla, že Sofie uvažuje o sebevraždě, se zhroutila. Ale právě v tom momentu se probudila a rozhodla se udělat vše pro to, aby Sofii zachránila. „Řekla mi, že představa, že by mě ztratila, je pro ni víc, než by dokázala zvládnout. Řekla mi, že mě miluje a že udělá cokoliv, aby mě udržela naživu.“
Láska, která léčí
Sofie se rozhodla bojovat. Den po dni. A měla oporu ve své rodině a hlavně ve svém partnerovi Luisovi. „Potkal mě, když jsem začala chodit k psychiatrovi. Doslova mě viděl v nejhorším stavu. Šel vedle mě na cestě k uzdravení a zůstal se mnou i teď, když jsem zdravá. Pamatuji si, jak mi jednou došly léky a všechno se zhoršilo, ale on necouvl. Potkal se mnou v parku s kytarou a zpíval mi krásné písničky o tom, že musím bojovat, a taky mi koupil léky. Opravdu věřím, že láska pomáhá nejvíc.“
Světlo na konci tunelu
Zkušenost s depresí Sofii změnila pohled na svět. Naučila se vážit si života, přírody, lásky a upřímnosti. „Věřím v lásku. Věřím v upřímnost a v to, že bychom se neměli zavírat do sebe. Teď jsem otevřenější člověk, snadněji přijímám a chápu ostatní,“ říká Sofie. Nebojí se mluvit o svých pocitech a ví, jak důležité je nebýt sám.
A co by vzkázala ostatním, kteří se potýkají s podobnými problémy?
„Prosím, nevzdávejte se.“
„Prosím, nevzdávejte se. Promluvte si s někým, komu věříte. Pamatujte si, že nejste sami a že stačí jen požádat o pomoc.“
Sofie svůj boj s depresí vyhrála. Její příběh je důkazem toho, že i po letech strávených v temnotě je možné najít světlo. Pomozte i vy a sdílejte svůj příběh.