Soudíme všechny? Někdy se zdá, že ano. Žijeme v době neustálého hodnocení – od vzhledu na sociálních sítích po životní rozhodnutí. Ale co kdybychom se na chvíli zastavili a zkusili to jinak? Jak se vymanit z kruhu kritiky a najít cestu k soucitu?
Odkud se to v nás bere?
Říká se, že prostředí formuje člověka. Já jsem vyrůstala na místech, kde se kritika nosila na denním pořádku. Vysoké nároky, dokonalost jako cíl… zdálo se mi to normální. Člověk se pak snaží být perfektní, ale… dá se toho vůbec dosáhnout? A kdo vlastně určuje, co je „perfektní“?
Když kritika přichází z domova
Ruku na srdce, kdo z nás nezažil kritické poznámky od rodičů? Mně táta dokázal najít chybu na každém mém kamarádovi a máma mi hned radila posilovnu, když jsem nabrala pár kilo. Na jednu stranu jsem jim vděčná, protože mě to motivovalo k sebezlepšování. Na druhou stranu jsem se nikdy necítila dost dobrá. Jako bych pořád musela někomu něco dokazovat.
Neříkám, že za to můžou rodiče. Každý je zodpovědný sám za sebe. Ale je fakt, že to formuje. Naštěstí, s tím se dá pracovat.
Objevování světa a nový pohled
Když jsem vyletěla z hnízda, potkala jsem spoustu různých lidí. A to mi otevřelo oči. Nezahodila jsem všechno, co jsem se naučila dřív, ale začala jsem to kombinovat s novými zkušenostmi. Začala jsem vnímat svět trochu jinak.
Proč vlastně soudíme?
Zamýšlím se nad tím, jestli máme v sobě zakódovanou tendenci soudit. Jasně, někteří to dělají víc než jiní, ale zdá se mi, že to děláme všichni. Možná máme pocit, že naše názory jsou fakta?
Jeden článek tvrdí, že za soudy stojí naše ego. Chceme mít pořád pravdu, chceme mít pocit, že někoho nebo něco známe, i když o tom víme jen málo. Podle autorky nás naše pýcha nutí posuzovat situace podle našich hodnot. Ale každý má jiné hodnoty, takže… kdo má pravdu? Nikdo?
Obranný mechanismus nebo pocit nadřazenosti?
Možná je to i obranný mechanismus. Když soudíme ostatní, cítíme se líp sami se sebou. Kdysi jsem to tak dělala. Když jsem se dívala svrchu na životní styl ostatních, posilovalo to moji nejistotu. Připadalo mi, že mám větší „sebeúctu“, protože jsem si říkala, že všichni jsou nedokonalí, nejen já. Začala jsem věřit, že moje morálka je lepší než morálka ostatních, a kdo nežije jako já, je horší.
Jiná novinářka tvrdí, že lidé soudí, protože jim chybí empatie, cítí se nadřazení a špatně si vykládají úmysly ostatních. Upozorňuje, že i justiční systém selhává, protože spousta nevinných lidí byla nespravedlivě odsouzena na základě předsudků o rase, pohlaví, věku nebo sociálním statutu.
Stereotypy…
Všichni Asiaté jsou malí a mají šikmé oči? Já jsem Vietnamka, mám velké oči a měřím 168 cm. Jsou všechny blondýnky hloupé? Na univerzitě studuje spousta chytrých blondýnek. Všichni muži chtějí jen sex? Známe spoustu mužů, kteří čekají na manželství. Stereotypy existují, ale nejsou to fakta.
Nikdo nemá rád, když mu někdo říká, že je moc hubený, moc tlustý, málo hezký nebo málo chytrý. A jak často nám ta slova vyklouznou z úst? Já jsem se toho dopouštěla mockrát, i když jsem toho člověka skoro neznala.
Jak se z toho kruhu dostat?
Pointa je, že nikdo nechce být kritizován. Často soudíme, aniž bychom si to uvědomovali. Nejlepší způsob, jak tenhle škodlivý cyklus přerušit, je snažit se být soucitnější a empatičtější. Nikdy neznáme někoho úplně, neznáme jeho situaci. Takže, kdo jsme, abychom ho soudili?
Zdroje:
lifepaths360.com